Jakkoliv se snažím vyvarovat vztahovačnosti, začínám se podivovat nad tím, nakolik je v naší řeči zabudována pozoruhodně stigmatizující psychiatrizace společenského myšlení a jednání. Malými dětmi počínaje a vysokými politickými představiteli konče. Co tím konkrétně myslím? Tak prosím zvažme následující příklady slovního hodnocení nějakého chování či myšlení zpravidla druhého člověka: „Jsi normální?!“; „Zbláznil(a) ses?“; „Nechovej se jako magor!“; „Je to naprostý šílenec!“, „Patří do blázince!“; „Měl by se(s) léčit!“; „Je zralý/á na prášky!“ OK, ale když už na to přijde, co se takovým hodnocením myšlení či chování vlastně říká?
Pozoruhodné na tom je, že s těmi výše uvedenými výroky je spojený nějaký druh pohrdání, neúcty, zavržení a odmítnutí. Také v naší řeči ve stylu „Nedělej to, nemysli na to, jinak se z toho zblázníš!“ zaznívá varování. Bude s tebou zle, jestli… skončíš v blázinci. Na druhou stranu nás vlastně ani nenapadne hovořit s pohrdáním či zavržením o nějakých jiných zdravotních újmách. Co kdybychom se takhle postavili třeba k ledvinovým kamenům: „Máš v sobě kameny, tak zalez a moc se neukazuj!“ I kdybychom něco takového připustili, tak si to dost silně vyčítáme. Ale v čem je rozdíl, když jde vlastně jen o různé druhy onemocnění?
Možná bude rozdíl v tom, že asi vlivem osvícenství v Evropě vyzdvihujeme do nebeských výšin hodnoty rozumu a racionality: „Je to velmi rozumné počínání“; „Je to skutečně inteligentní člověk“; „Pálí mu to!“; „Jsi moc chytrý/á!“; „Naměřili mu nadprůměrné IQ.“. Nebo „Ty tomu nerozumíš!“; „Nic jsi nepochopil(a)!“; v neposlední řadě snad už jen „Máš rozum?!“ Zdá se mi, že jsme natolik cvičení v užívání šedé kůry mozkové a zřejmě čelních mozkových laloků, že některé jiné „smyslotvorné“ složky lidství jsme vytěsnili a děláme, jako by neexistovaly. Nebo si je připouštíme, ale nemají pro nás už vysokou či žádnou hodnotu? Rozum je však pouze náš mocný nástroj, zatímco (ne)dostatek soucitu určuje, k čemu rozum použijeme. Rozumem jsme si sice dokázali vyrobit atomovou energii, ale bez soucitu bychom mohli také zcela rozumně spáchat kolektivní sebevraždu.
Zdá se mi, že když přijde k úrazu vědomí, je v tom něco specifického, protože poměrně těžko pochopitelného. Člověk se ostatně někdy docela bojí a vyhýbá věcem, se kterými si neví rady. Dokonce jsou i lidé, kteří mohou mít fobii z malých dětí, protože děti ještě nemusí mluvit, a tak jsou jakoby nepřístupné řeči rozumu. Zkusme si to však přiznat: s vědomím si moc rady nevíme. Na řadu poruch vědomí (či mozku, chcete-li) sice už existují účinné prášky s řadou vedlejších účinků, ale zdaleka ne na všechny porouchané stavy vědomí fungují. Kdybych se měl za něco přimluvit, pak bych místo rozumu (po)volal do našeho vědomí více soucitu. Smysl našemu počínání nedává rozum, ale soucit. Pokusil bych se to také nějak lépe či více zařadit do našeho běžného slovníku a na závěr bych se rozhodně spíš zeptal: „Vážený pane mocný prezidente (premiére), ministře či ministryně, jakožto nemocného blázna mne sice nemusíte brát vážně, přesto bych se vás rád zeptal: Neztratil(a) jste už úplně soucit?“ „Neztratil, jen jsem ho vyměnil za rakety.“
Foto: Pixabay
