Ivana Sedláčková, autorka deníku Díra v hlavě mi ukázala cestu, absolventka VŠE, matka. Tak by se dala charakterizovat žena, která dvakrát porazila rakovinu mozku a napsala o tom knihu. Otevřenost, nadhled, pozitivní přístup. Takové jsou mé dojmy ze setkání v centru Prahy, kde jsme s rodačkou z Příbrami stihly probrat vliv psychiky na fyzické zdraví, zhoubnost strachu, ale také třeba změněné stavy vědomí.
Stojím na Národní třídě, hodiny ukazují dvě odpoledne a já přicházím na smluvené místo. Netrvá dlouho a už mě zdraví sympatická žena ve výrazném kabátu a s taškou. Dozvídám se, že v ní má několik svazků své loni vydané knihy Díra v hlavě mi ukázala cestu, o které se následující hodinu budeme bavit. Z přečtených ukázek a osobního setkání s autorkou musím říci, že jde o silné čtení. Jaká byla cesta k vydání a čím vším si prošla, mám možnost se dozvědět v útulném prostředí kavárny Costa Coffee, která alespoň částečně zjemní nelehké téma hovoru. Ale opravdu jen částečně. Ivana Sedláčková hýří optimismem, který není přehnaný ani strojený. Naopak, je známkou pokory a uvědomění. Náš čas je omezený a není radno s ním plýtvat. Tím spíš, když nás potká vážná nemoc, tím spíš, když máme rodinu.
Vznik Díry v hlavě začal v roce 2013, kdy byl autorce diagnostikován nádor na mozku. První příznaky se objevily krátce po porodu dcerky, v šestinedělí, kdy Ivanu začaly sužovat těžké migrény, které u ní nebyly běžné. Vyšetření na neurologii a následně v magnetické rezonanci potvrdily diagnózu. V té době bylo dcerce pět a půl měsíců. Především kvůli rodině si Ivana nepřipouštěla, že by nemoc mohla být fatální, prioritou bylo vrátit se do běžného života. Po první operaci začala psát knihu a myslela si, že to nejhorší má za sebou. To byl bohužel omyl. Nemoc se vrátila a teprve tehdy jí došlo, že je situace vážná. Jak sama říká, osobností je racionální člověk a do té doby se snažila to nepříjemné si nepřipouštět. S recidivou však pochopila, že nemoc je vzkazem, a ona musí objevit, co se jí snaží sdělit. To se jí povedlo a nyní žije svůj život klidněji, beze strachu.
„Člověk si uvědomí pár věcí, něco si přehodnotí, mně to změnilo způsob myšlení. V tom novém módu se mi žije líp. Třeba to někdy může působit sobecky, ale když se o něčem rozhoduju, tak už se neptám, jak by to mělo být nebo jak by to vyhovovalo ostatním – pro mě je důležité, aby to vyhovovalo mně.“
S vědomím konečnosti života se snaží žít ten svůj naplno a nebát se prosadit si své zájmy. Už nemá čas ohlížet se na ostatní, zároveň se však snaží k věcem přistupovat s pokorou a pozitivně.
Knihu psala celých šest let. S menšími či většími pauzami, kdy třeba půl roku nenapsala nic, někdy jen jednu větu, někdy pár poznámek do bloku. K psaní se uchylovala především ve chvílích, kdy se ze situace potřebovala „vypsat“. Na otázku, zda k literární tvorbě už inklinovala dříve, odpověděla veskrze kladně. Vždy ji bavila čeština a slohová cvičení, nemyslela si však, že by někdy napsala vlastní knihu. Cítila se oslovená také četbou, na škole a následně i v dospělosti. Postupně však na knížky nebyl čas. Vždy však tíhla k cizím jazykům – studovala mezinárodní obchod, kde se učila angličtinu a francouzštinu. Ovládá také ruštinu. Není proto překvapivé, když Ivaně není lhostejná myšlenka, že by svoji knihu i sama přeložila. Vydat si ji musela vlastním nákladem, neboť tři velká nakladatelství, která oslovila, ji odmítla. Kdyby knihu nevydala, byla by to jedna z těch věcí, které by ji mrzely, že za život nestihla. Nutno podotknout, že kampaň na HitHitu sklidila úspěch, neboť se vybrala částka o dvě třetiny větší, než bylo zamýšleno.
Poselstvím knihy je na všem špatném najít něco dobrého. Ivana věří, že nejzhoubnější je strach z nemoci, mnohdy více než nemoc sama.
„A když ty knížky předávám osobně nebo je posílám poštou, snažím se tam dát takovou inspirativní větičku: Úsměv a láska zvítězí nad strachem a nemocí. Tím mám na mysli, že strach z nemoci, z čehokoliv, je pro nás skutečně víc nebezpečný než ta nemoc samotná. Strach je zhoubný.“
To, jak přistupujeme psychicky ke svému fyzickému zdraví, je zásadní. Zpočátku ani nechtěla vědět přesnou prognózu. Nechala si ji sdělit od rodiny až v době, kdy na tuto informaci byla připravená.
Nemoc však s sebou nepřinášela jen negativní zážitky. Někdy to bylo podle ní i dost zajímavé. Během léčby měla období, pravděpodobně vlivem velkého množství různých léků, kdy vnímala okolní svět s mnohem větší intenzitou než normálně. Tráva se zdála zelenější, pomeranč najednou chutnal božsky. Byly i chvíle nemožnosti spánku, změněného hlasu, ale i chování. Je si však vědoma, že to byla specifická doba, a pak přišel „návrat do reality“. Přestože nemoc přišla v tu nejnevhodnější dobu (narození dcerky), podle Ivany to nakonec byla doba nejvhodnější. Měla zázemí, rodinu, partnera. Měla motivaci nemoc co nejrychleji zvládnout, aby se mohla starat o své dítě. Dnes je své nemoci vděčná, protože jí ukázala cestu a změnila způsob myšlení. A vy se o tom můžete přesvědčit v její knize Díra v hlavě mi ukázala cestu, která je k dostání na webu www.diravhlave.cz. Je pravděpodobné, že o této knize ještě uslyšíme.
Foto: archiv Ivany Sedláčkové
