V Tranzu je Lenka Králová s respondenty i diváky na Youtube pravidelně. Rozhovory na kameru ji ale chytly natolik, že nedávno rozjela další kanál, TLK – Talk show Lenky Králové. Má co říct, má šarm, vtip, umí se ptát i odpovídat zcela otevřeně. Čili náš rozhovor měl být boží. A byl, jenže praxe s médii ji zároveň naučila nemluvit za ty, kteří při reportáži přímo nejsou, což je u tématu o rodině a rodičovství docela oříšek. Ale určitě ne první, který musela Lenka coby táta a exmanžel spolu se svými nejbližšími rozlousknout.
Lenka se narodila jako první syn rodičům, co umějí několik jazyků a na ministerstvu a v zahraničním obchodě byli jako doma. V dětství měla svůj vlastní snový a neproniknutelný svět, který před ostatními úzkostlivě tajila. Postupem času se ale stala žádaným a vtipným spolužákem, kamarádem a taky machrem na kompy. Humor i IT schopnosti jí otevíraly cestu k lidem, v jejichž společnosti nebyl prostor ani důvod přemýšlet nad tím, jak to vlastně má. Brala samu sebe spíš jako člověka s bujnou fantazií, kterého většinou pohltila intenzivní zamilovanost. Vzhlížela se ve svých partnerkách a žila jejich život.
Rodičovství jinak?
Máma, táta, dítě, brácha, ségra, babička, děda… Rodina může znamenat hodně lidí, a tím i osudů. Nemocí, postižením nebo jinými okolnostmi se určitě nějak promění. Ale opravdu je takové rodičovství o tolik jiné, než jak ho sami známe? I to zjistíte v novém seriálu na Inspirante.
Lenko, jaký jste byla partner?
Z určitého pohledu jsem byla nejideálnější chlap ever. Spousta žen mě svým protějškům dávala za příklad. Byla jsem nadmíru úslužná, pozorná a dělala jsem věci, co ostatní muži ne. Potřebovala jsem mít vedle sebe parádnici a chodit s ní nakupovat, bavilo mě jí radit, vyslechnout a starat se o ni. Ale na druhou stranu, když se nevyfintila tak, jak jsem chtěla, byla jsem nerudná a dělala jsem kvůli tomu scény, necítila jsem se totiž pak vedle ní dobře. Na oblečení a styling celkově jsem měla hodně vysoké nároky, což mě teď zpětně mrzí.
Na figuru taky?
Ne, to ne.
Napadlo vás jít ženskému světu naproti i nějakými koníčky nebo aktivitami, abyste nemusela tolik spoléhat na partnerky?
To mě nenapadlo, nebyl důvod. Myslela jsem si, že mě láká něco zakázaného, nějaký fetiš, dámské oblečení, boty, fantazie, že jsem prostě chlápek, kterého baví hrát si na holku. Ale protože se mi dařilo žít vcelku spokojený život, tak jsem tomu nepřikládala velký význam. Měla jsem kolem sebe mraky kamarádek, navíc ve dvojici mi vždycky bylo líp a já s někým byla skoro furt. Single jsem byla za celý život jen půl roku kolem dvacítky, což byla přesně doba, kdy jsem o přeměně začala uvažovat poprvé.
Svěřila jste se někomu?
Ano, ale nikdo mi to tehdy moc nevěřil. Mysleli si, že je to jen takový emoční výkyv po rozchodu, a říkali mi, ať neblbnu. Pak jsem se vrátila do vztahu a na dalších skoro dvacet let jsem to v sobě zakopala.
Copak to jde? Přiznám se, že jsem si myslela, že ten pocit nesouladu v člověku roste, že se touží projevit nebo vyloupnout za každou cenu.
To jo, ale chodí ve vlnách, někdy víc, někdy míň, jindy vůbec. Tohle ale může mít každý trans člověk trošku jinak, u mě ta dysforie nebyla tak silná a uklidňovalo mě i to, že v intimním životě všechno fungovalo. Zároveň jsem občas mívala obrovské výbuchy vzteku, zřejmě proto, že jsem nemohla být sama sebou, teď už je totiž nemám.
Nedoufala jste trošku, že se věci vyjasní a ve vás se probudí „správnej chlap“ po narození syna?
To si nemyslím. Můj druhý vážný vztah trval skoro patnáct let a z toho osm let jsme byly fakt nerozlučná dvojka. Všechno jsme dělaly spolu a perfektně si rozuměly, jenže manželka potom začala dávat najevo nespokojenost, že jsme spolu tak dlouho bez dětí. Chápala jsem ji a kvůli ní jsem do toho šla. Když se pak malej narodil, začala jsem ho mít strašně ráda, dneska je to můj největší parťák.
Tuším nějaký háček.
Jako hodně jiným párům i nám se vztah po narození dítěte načas dost zhoršil a ochladl. Neměla jsem v sobě to chlapství, ale fakt jsem se snažila a o rodinu se starala. Jenže se mi zároveň začaly vracet ty moje fantazie – začala jsem třeba malovat na iPadu a v obrazech projevovat svoji ženskou duši, pouštěla jsem si klipy a identifikovala se s těmi zpěvačkami nebo jsem se tajně převlékala do dámských šatů. I když jsme měli hezké společné chvíle s rodinou, stejně jsem se kolikrát nemohla dočkat, až budu doma sama a budu si moct hrát na holku.
To muselo být vysilující.
Věděla jsem, že to není dobře, a pak rozhodl jeden zážitek, po kterém se to už nedalo vrátit zpátky. Svěřila jsem se totiž dvěma kamarádkám a ty to hrozně hezky přijaly. Přestože jsem vypadala jako chlap, tak mě vzaly mezi sebe a začaly se se mnou bavit jako s jednou z nich, dokonce mě napůl v legraci v ženském rodě i oslovovaly. Když jsem poprvé zažila, že mě někdo vnímá jako ženu, tak se něco přecvaklo. Já pochopila, co je můj celoživotní problém, a od té chvíle jsem už od života nechtěla nic jiného.
Věřit a nehledat žádná ale
Dá se říct, co je při vyoutování nejtěžší, čeho se člověk nejvíc bojí?
Já jsem se strašně bála, že zůstanu sama, což se bohužel rozchodem naplnilo… Máte vlastně obrovský pocit trapnosti. Žijeme v genderově stereotypní společnosti, ve které je chlap něco a žena něco. No a vy najednou jako chlap řeknete, že se cítíte být ženou, a ono to nejde hned zařadit a pobrat. Cítíte se nesmírně odhaleně, hlavně duševně, jako byste si stoupla nahá před plnou aulu posluchačů. Sice s tím hrozně dlouho žijete, ale jen tajně a v bezpečném prostoru vlastní fantazie a najednou to říkáte nahlas a strašně se stydíte.
Může v tom pomoci odborník?
Asi může, ale mně daleko víc pomohlo najít si přátele v komunitě a v podpůrných skupinách Transparentu, kde vás na hodně věcí připraví a můžete tam leccos sdílet.
A co můžu udělat třeba já, jako kolegyně, známá, sousedka?
Buďte dobrá kamarádka a nezpochybňujte to. Lidi z okolí mají často pocit, že když x let žijete v nějaké roli, tak že vás znají. Neznají. Nehledejte v tom žádná ale. Protože už takhle je to těžké v tom, že člověk, který se vám svěří, vám musí svou identitu najednou dokazovat, přesvědčovat vás a svádět boj na několika frontách. Tohle je jedna z nich, a když vy mu budete věřit, povede se to a zaklapne to, je to obrovská úleva.
V den svých osmatřicátých narozenin jste se rozhodla říct to doma manželce.
To jsem měla v plánu, ale nakonec jsem narozeniny probrečela a řekla jsem to až den poté. A nedopadlo to dobře. My se známe tak dlouho a tak dobře, že jsem do poslední chvíle doufala, že se mnou manželka bude chtít zůstat, protože jsem to já, protože jsem, jaká jsem. Jenže ona to, myslím, vůbec nevzala, chápe to jako zradu, jako něco, v čem jsem jí lhala. A strašně těžko se vysvětluje, že to nebyla žádná schválnost nebo podraz. Dlouho jsem to nevěděla a upřímně jsem věřila, že zůstanu do konce života v tom, jak to bylo (jako její manžel a chlápek, co si sem tam tajně hraje na holku). Jako jeden protiargument mi bylo řečeno, že by se mi taky nelíbilo, kdyby to bylo naopak a manželka chtěla být mužem, což je fakt, ale takhle se to přece brát nedá.
Nepomohl vám čas? Nebyl to takový ten prvotní šok?
Ne. Doufala jsem, že spolu budeme moct jít třeba do manželské poradny, ale ona řekla, že nechce a že je prostě konec. Odstěhovala jsem se, rozvedly jsme se, ale musíme spolu komunikovat už kvůli synovi.
Jak tu zprávu vzal váš syn?
On je úplně zlatej. V té době mu bylo šest a zpočátku byl zaskočený, hlavně asi proto, že jsme mu to řekly dohromady s tím, že se budeme rozvádět a já stěhovat. Přečetli jsme si pak spolu knížku I am Jazz (příběh youtuberky Jazz Jenningsové, která se už v útlém dětství s podporou rodičů stala dívkou, ilustrovaná kniha pro děti vyšla v roce 2014 a na českém trhu je k dostání v angličtině), přes vizualizaci z aplikace na telefonu chtěl vidět, jak asi budu vypadat jako žena, a bylo to. Říká mi tati a oslovuje mě v ženském rodě, u výlohy mi klidně vybírá hezké šaty, co by mi slušely, bez problémů to řekl i ve škole. Byla jsem u toho, když se ho jedna holčička na hřišti ptala, proč jeho táta vypadá jako holka. On na to: „protože chce“, holčička řekla jen: „aha“ a jelo se dál. To je ono, není v tom nic víc. Pro děti je to takhle easy, to jen dospělí se o tom potřebují dlouze bavit a vysvětlovat.
A jak jste to zvládla s rodiči?
Rodiče jsou rozvedení, takže jsem to říkala každému zvlášť. Byla jsem rozklepaná, ale náš vztah se s oběma posunul k lepšímu, vlastně nám to hodně prospělo.
Přemýšlela jste i nad tím, proč jste všechno jako dítě tak úzkostlivě tajila? Vždyť na sledování pohádek nebo klipů nic divného nebylo.
Ano, ale já to nevím. Měla jsem nedůvěru a pocit, že nesmím nic říct. Možná tím spíš, že můj brácha byl takový ten správný kluk, co sportuje, umí se prát, rodiče ho měli rádi. Byl předvídatelný, to já nebyla.
Hodně zdůrazňujete, že každý trans příběh je jiný a zevšeobecňovat se nedá. Přesto – podle vaší zkušenosti z rozhovorů a z komunity – jak časté je, že se blízcí po vyoutování od člověka odvrátí?
Přemýšlím… Znám víc příběhů, kde to proběhlo poměrně v klidu. Hodně těžké to je pro životní partnery, jako to bylo u mě, a pro rodiče mladých lidí. Ti jsou někdy úplně zlatí a podporující, a jindy svoje dítě zavrhnou. Řekla bych ale, že přijetí je častější.
Řezání kvůli údajům v občance
Lenko, co přesně znamená tranzice, jak to při ní chodí?
Tranzice se dá rozdělit do tří kroků, tří fází – sociální, medikální a úřední. U sociální jde vlastně jen o to, co si vyjednáte se svým okolím. Nemusíte se sebou ani nic dělat. Jen například poprosíte, aby vás oslovovali v patřičném rodě, a když máte dost respektu, tak to stačí. Hormonální terapie spadá do medikální fáze, kam patří i případné kosmetické úpravy a operace změny pohlaví. No a úřední tranzice znamená změnu jména a dokladů, ale to je v České republice nepochopitelně podmíněno sterilizací. Což se ale jen tak říká, aby to znělo korektně, ve skutečnosti jde o kastraci.
Co prosím?
Ano, je to úplně přitažené za vlasy, jsme jedna z posledních zemí, která to tak má. Přitom státu nejde o to, co konkrétně máte nebo nemáte v kalhotách. Nevyžaduje tu chirugickou modeláž pohlavního orgánu, ale stačí mu „jen“ kompletní odejmutí pohlavních žláz. Stát prostě nechce, aby se trans lidi množili.
Vůbec nevím, co na to mám říct.
I díky médiím se má za to, že trans je někdo, kdo se chce za každou cenu přeoperovat, ale tak to vůbec není. Někteří lidé mají hodně silnou tělesnou dysforii a bez operace se nemůžou cítit šťastní. Pro jiné je ale důležitější ten obyčejný život ve správné genderové roli a se svým tělem se dokážou smířit. Navíc já už slyšela tolik historek, že se operace nepovedla! O tom, jak holka málem vykrvácela na sále, jiná zase přišla kompletně o citlivost a o sexuální prožitky. Další se musela smířit s tím, že bude do konce života trpět inkontinencí nebo jiný případ, kdy se to zanítilo a dotyčná prožila rok v šílených bolestech… Když posloucháte tyhle příběhy, tak si pořádně rozmyslíte, jestli do toho chcete jít.
A ještě se musíte bát.
Je to prostě zákrok s nejistým výsledkem a vy nemáte možnost to ovlivnit. Vždycky říkám, že kdyby přišla Arabela s kouzelným prstenem, brala bych to okamžitě. Ale řezat do sebe nechci nechat, nikdy jsem nebyla ani v nemocnici. Takže jestli se nezmění zákony, mám v téhle zemi úředně smůlu.
Můžu se tedy zeptat, co máte v dokladech?
Aktuální foto, podpis Lenka Králová, ale emko a mužské jméno a příjmení. Neutrální jméno jsem si zatím nevzala, částečně z lenosti a částečně jako rebelii proti systému. Na dokladech je důležitá hlavně fotka, a když se někdo zarazí, dá se to vysvětlit dvěma větami. Ono těch situací, kde se musíte prokazovat, naštěstí tolik není, ale nic to nemění na tom, že tím pádem nějakému úředníkovi, cizímu člověku, rázem odhalíte nesmírně osobní věc. Já mám výhodu, že jsem sebevědomá, je mi jedno, co si lidi myslí.
Na emko nebo efko se díváte jak?
Údaj o pohlaví je úplně k ničemu, nedává mi smysl. Do roku devadesát tři nikomu v dokladech nechyběl a najednou tam zase je. K čemu? Kde je potřeba se nějak segregovat? Když vynechám extrémy jako vězení, kam se asi běžně nedostanete, nebo nemocnice, kde se ve finále dá domluvit, tak administrativně zbývají možná důchody nebo zdravotní pojištění, ale jinak? Na toaletách se nelegitimujete, tam záleží spíš na tom, jak vypadáte, a totéž platí třeba pro sprchy a převlékárny na sportovištích.
Zrovna na toalety, šatny nebo sprchy jsem se chystala zeptat dál. To pro vás problém nebyl?
On to každej řeší, ale toalety jsou fakt to nejmenší, protože na dámském jsou kabinky, kam jsem začala chodit skoro hned, protože mi bylo blbý stát u mušle v šatech a v lodičkách. Začínala jsem tak, že jsem tam prolítla jenom v případě, že nebyla fronta. V divadle jsem o pauze nejedla a nepila a odskočila jsem si, až když všichni čekali na šatnu a na záchodech bylo prázdno. To už dneska nemusím, dneska už klidně stojím i ve frontě. Ale já jsem většinu tranzice prožila během covidu, tak ani nebylo kam jít. Jinak považuju za chybu v systému, že máme na veřejnosti v roce 2021 místa, kde se musíme ukazovat nazí. A je úplně jedno, jestli předtím oddělíte dámy a pány. Proč bych se měla před někým svlíkat, když se chci třeba jen svézt na tobogánu nebo si zaplavat? Přitom by stačilo udělat ve sprchách přepážky, podobně jako jsou na záchodech, a bez nich to nemoct zkolaudovat. Náklady minimální a pomohlo by to hodně lidem, ne?
Krásná před kamerou i na fotkách, ale hlavně sama pro sebe
Lenko, jak jste tranzici pojala a prožívala vy?
Hodně lidí to má tak, že nejdřív bere pár měsíců hormony, a až když to na nich začne být trochu vidět, tak to teprve říkají ostatním. Já ne, já jsem konečně chtěla mít tu svobodu dělat věci, co jsou vidět a co už pak nebudou divný. Takže jsem to všem řekla, dokud jsem vypadala jako vousatej chlupatej chlap, a dál jsem pozvolna zkoušela, co se stane. Namalovala jsem si třeba oči řasenkou a šla jsem tak do práce. Nestalo se nic, tak jsem pak přidala linky. Nosila jsem pánskou košili se světlými kalhotami, k tomu jsem se malovala, takže jsem jednu dobu měla spíš androgynní vzhled a to budilo nežádoucí pozornost. Postupně jsem se osmělovala víc a víc, až jsem v dámském začala chodit úplně, ještě bez hormonů, takže to na mě vidět bylo.
A když jste hormony začala brát?
Vůbec jsem nečekala, že to bude takhle super. Mám štěstí na geny, takže i když jsem začala těsně před čtyřicítkou, dopadlo to fantasticky. Vůbec jsem nečekala, že bych mohla dospět do stavu, kdy to cizí lidi nepoznají a že bych k tomu mohla být navíc ještě krásná! Jako chlap jsem byla extrémně chlupatá, všeho bylo až příliš, ale když jsem se těch chlupů a vousů zbavila, tak jako by testosteron zapomněl dělat všechno ostatní. Jsem vysoká, mám žensky vypadající ruce a sice široká ramena, ale v kontextu celé postavy tak nevypadají. Narostla mi malá prsa, ale že jsou malá, mi nevadí, protože zase mám megaluxusní nohy, co splňují parametry topmodelek. Celkově jsem moc, moc spokojená.
To se hezky poslouchá.
Vidím sice nějaké detaily, ale ty vůbec neřeším. Ani ten orgán tam dole, protože ten je drtivou většinu dne v každodenním životě úplně jedno a vidět ho může jen moje intimní partnerka. Tělo se mi pořád ještě maličko proměňuje a hormony se berou do konce života, takže možná mi to začne vadit a budu tu operaci časem chtít, ale spíš si myslím, že ne. Na začátku jsem měla strašné emoční výkyvy, brečela jsem i několikrát denně, ale taky jsem byla opuštěná a musela jsem odejít od rodiny. Teď už si to sedlo, i když jsem snad ještě extrovertnější než předtím. Zažívám i úplně obyčejnou radost z takových těch každodenních maličkostí a hlavně jsem se začala mít ráda.
To jste se předtím neměla?
Myslím, že ne. Já jsem spíš měla ráda svoje partnerky. Byla jsem hezkej chlap, ale hlavně pro ostatní. Nikdy jsem si třeba neudělala selfíčko. Sebevědomí mi stouplo až teď. Nikdy jsem nebyla macho chlápek, koukala jsem na krasobruslení místo na fotbal, takže žádný velký zlom nenastal. O ženském světě jsem díky kamarádkám věděla takřka všechno, překvapení tak byla spíš drobná a úsměvná. Jako chlap jsem třeba nikdy neměla důvod zapínat si zip na zádech. Ale to jsou věci, co s ženstvím nesouvisejí, styl si může každý vybrat.
Změnily se vám i preference v jídle nebo třeba vnímání barev, nemáte teď jiné sny?
Ne, ničeho takového jsem si nevšimla. Já jsem díky tranzici objevila, že mi to jde před kamerou. Ráda točím rozhovory, tím teď žiju. Mám kolem sebe spoustu zajímavých lidí, takže si zatím vystačím se svou sociální bublinou, ale žádný konkrétní plán s tím dál nemám. Mám jeden takový velký nesplněný sen – chtěla bych si udělat pilotní průkaz na vrtulník, ale to i kvůli finanční náročnosti nechávám na později.
I díky vašim aktivitám v médiích jste vidět. Ozývá se vám hodně lidí?
Ano. Zčásti to jsou lidé, co pochybují o své genderové identitě nebo co jsou na začátku tranzice, a potřebují poradit. Těm odpovím vždycky. Pak mám ale taky plnou schránku různých slintalů a ctitelů, proto na takové ty zprávy „ahoj“ nebo „jsi krásná“ z facebookového profilu s mužským jménem už neodepisuju. Takže prosím, pokud někdo chcete radu, rovnou ji nějak formulujte a já vám odpovím. Jinak bohužel ne, těch obdivovatelů z řad mužů je totiž opravdu hodně.
Počkejte, vždyť se netajíte tím, že vás přitahují ženy.
To jo. Tak pominu, že část z nich jsou roboti a vůbec neexistujou, část z nich si mě neprokliká a vidí jen hezký obličej. A pak je tu dost těch, co jdou vyloženě po ženách s penisem.
Promiňte, cože?
No jo, přijde mi, že jde o produkt pornografického průmyslu. Byla jsem zvědavá, a i když jsem jim na rovinu řekla, že s nimi nic mít nechci, ptala jsem se jich, proč touží zrovna po pre-op trans ženě. A vždycky z nich vylezlo, že viděli nějaké péčko. Tohle se ale nikdy potkat nemůže, protože pro tyhle muže je na vás nejpřitažlivější právě to, co vy sama na sobě buď ignorujete, nesnášíte, nebo považujete za svůj největší handicap.
A co obdivovatelky?
Ano, těch se mi pár ozvalo. Zrovna jsem se s jednou začala scházet a vypadá to velmi nadějně.
Povíte mi, jaká by žena, co vás zaujme, měla být?
Ne, protože žádné a, b, c nemám. Musí mít podobné životní hodnoty a lifestyle a určitě tam musí být přitažlivost. Já nějak věřím na tu chemii, že někoho potkám a budu prostě vědět, že je to ta pravá.
Cítíte se sama?
Sama jsem se cítila na začátku, protože já jsem do svých osmatřiceti pořádně single nikdy nebyla. Ani minutu života jsem neměla svůj vlastní pokoj. Byla jsem buď s bráchou, s mámou nebo s nějakou ženskou. Když jsem nuceně odešla od rodiny, spala jsem asi rok na nafukovací matraci, bez nábytku, vůbec jsem neměla do zařizování bytu chuť. Ale teď si ten svůj byteček vybavuju a užívám si, že mám prostor, kde jsem sama sebou. A ani tak nejsem osamělá, mám spoustu přátel, mívám u sebe syna a taky se teď konečně s někým vídám…
Změnily se nějak i vaše fantazie, váš vnitřní život?
Ten moc ne. V realitě ze mě předtím vždycky byl jen kousek, sebe a svůj vnitřní svět jsem přede všemi schovávala. A teď jsem to prohodila, já ho vlastně konečně žiju!
Foto: archiv Lenky Králové
