V seriálu #terapienekouše jste mohli poznat terapii v Národním ústavu duševního zdraví (NÚDZ) formou exkurze a povídky. Dnes přinášíme postřehy psychiatričky MUDr. Pavly Stopkové, Ph.D., která vede oddělení 1. Své zkušenosti s léčbou také řeknou dva bývalí pacienti, kteří se léčili s úzkostnou poruchou.
Málokdo si umí a chce představit, že by byl hospitalizován na psychiatrii. Podíl na tom má negativní označení psychiatrie obecně. Vedoucí lékařka oddělení 1 v Národním ústavu duševního zdraví v Klecanech Pavla Stopková ví, že oddělení sice vypadá jako hezký hotel, už dávno to nejsou staré a zanedbané pavilony s velkými místnosti, přesto obava z prostředí zůstává. „Ústav udává nový trend a směr reformy psychiatrické péče, a to nejen vstřícnějším prostředím.“
Důraz je také kladen na individuálnější a partnerský přístup. Na oddělení 1 bývá ubytováno jen deset pacientů po dobu osmi týdnů. „Lidé zde po tuto dobu bydlí, účastní se terapeutického programu, během odpoledne mohou využít propustky a na víkendy mohou pacienti jezdit domů,“ popisuje psychiatrička, jak to na oddělení chodí.
Tak trochu jiná psychiatrie
„Pomáhalo mi to jít odpoledne ven i třeba se skupinou lidí z oddělení. Chodili jsme se projít a do kavárny a nebyli jsme pořád zavření na oddělení. To bych asi snášel hůře,“ vzpomíná pan V. z Ostravska.
Inovativní je také terapeutický tým, kde zdravotní sestry zastávají i roli terapeutickou. Pravidelně vedou večerní relaxace a některé mají kurz krizové intervence nebo přímo terapeutický výcvik. „Tým u nás je sehraný a pracují tu lidé, kteří mají opravdu zájem o tuto práci. A to nejen v tom, že je práce baví a naplňuje, ale také se sami dále vzdělávají,“ informuje lékařka. Kromě zdravotních sester jsou v týmu dva psychiatři a psycholog, obě profese mají nástavbu v podobě psychoterapeutického výcviku.
Pokud máte o program zájem, projdete tak zvaným předvyšetřením u psychiatra. Ten v rámci rozhovoru s vámi vyhodnotí, zda je program pro vás vhodný a případně doporučí alternativu.
Pan Milan z Liberecka přicházel do Klecan s odhodláním, že chce změnu za každou cenu. „Byl jsem připravený bojovat za svůj well-being.“ Motivovaný přístup klientů potvrzuje paní doktorka. „Klienti přicházejí s pozitivními očekáváními a s vírou, že jim pomůžeme. Uvědomuji si, jak jsou velmi odvážní a stateční, když musí překonat všechny počáteční nejistoty.“
KBT: co to je?
Na oddělení se uplatňuje tak zvaná kognitivně behaviorální terapie (KBT). Tento přístup se zaměřuje na změnu zkresleného myšlení (kognice) a dysfunkčního jednání (behavior). Léčebný program je tvořen aktivitami KBT přístupu. „Vlastně až na místě jsem pochopil, o čem je kognitivně behaviorální terapie. Překvapilo mě, jak moc byl program naplněný, strukturovaný, komplexní a pro mě účinný,“ hodnotí Milan.
V rámci programu i ve volném čase klienti trénují tak zvané expozice, vystavování se nepříjemným, úzkost vyvolávajícím, podnětům. Smyslem cvičení je snížit a odbourat úzkosti. Klienti mohou k trénování využívat i moderní prvek, kterým je virtuální realita. Z dalších aktivit jmenujme například učení se a trénování asertivity, progresivní svalovou relaxaci nebo jmenování vlastních úspěchů (pozitiv) v rámci komunit.
Na KBT semináři se Milan dozvěděl potřebné informace. „Díky teoretickým informacím ze seminářů jsem pochopil, co se ve mně děje, když mám úzkost. Uvědomil jsem si taky, které potřeby, hlavně ty emoční, jsem zanedbával, a že mým úkolem je tyto potřeby naplnit.“
Vedoucí lékařce Pavle Stopkové se na této terapii líbí, že je zaměřená na změnu. „Zatímco u některých terapií se hodně buduje porozumění, což je určitě také důležité, já mám ráda ten moment přikročení k praktickým krokům změny.“
Co ještě funguje
Oba bývalí pacienti dále zmiňují, že jim pomohl daný režim a změna prostředí. „Tím, že jsem geograficky nebyl ve svém životním prostoru, tak jsem měl možnost dívat se na svůj život zvenku a nahlédnout ho z jiné perspektivy,“ reflektuje pan Milan.
Jako účinnou metodu pan V. zmiňuje skupinovou psychoterapii. „Bylo zajímavé sledovat u druhých, z čeho mají problém a proč. Skupinová terapie mi pomohla podívat se na věci z jiného úhlu pohledu.“
Naopak Milanovi tato metoda tolik účinku prý nepřinesla. „Nevyhovovala mi skupinová terapie, protože to bylo pro mě příliš nemoderované. Uvědomuji si, že jsem z některých aktivit cítil výrazně vyšší účinek, a možná i kvalitu než u jiných,“ dodává.
Určitou kritiku vyjadřuje i pan V. „Měl jsem představu, že budu intenzivně řešit svůj problém, ale tohle moje očekávání se úplně nenaplnilo. Můj problém byl delikátní a řešit ho před celou skupinou bylo pro mě těžké. Potřeboval bych to ještě více zaměřené na individuální terapii.“
I přes individuálnější přístup oproti hospitalizacím jinde, terapie probíhá hlavně ve skupině a individuální rozhovory s lékařem jsou omezeny.
Ptám se paní doktorky na cíl léčby. „Za mě je to určitě co největší posílení a budování schopností pacienta. Cílem je, aby dokázal normálně fungovat, aby se mohl v životě věnovat tomu, co je pro něj důležité a čemu dává sám hodnotu. Chceme také naučit pacienta nové metody, přemýšlet jinak, jinak přistupovat k životním výzvám a těžkostem,“ shrnuje paní doktorka.
Pacient si s pomocí terapeuta stanovuje své vlastní cíle léčby a snaží se jich v rámci programu a jeho aktivit dosáhnout.
Účinek programu pak pan V. hodnotí kladně a říká: „Byl jsem takový rozházený a hospitalizace mi dala stabilizaci v životě, byl jsem pak schopný normálně fungovat. Pomohla mi změna prostředí i změna medikace.“ Pan V. po hospitalizaci odešel z práce, kde se cítil vyhořelý, našel si práci novou a žije v partnerském vztahu. Úzkosti se mu podařilo snížit, ale stále se v různé míře objevují.
Pan Milan ještě rok po hospitalizaci docházel na individuální psychoterapii a příští rok chce na doporučení psychiatričky vysazovat medikaci. Pan Milan pracuje na manažerské pozici, oženil se a vychovává syna.
Ozvěte se
Co byste vzkázali lidem, kteří o hospitalizaci uvažují? Pan V. odpovídá: „Ať do toho jdou, pokud mají problém s každodenním fungováním. Stojí to za to.“ Pan Milan vzkazuje: „Tu práci na sobě tam za vás nikdo neudělá, musíte vědět, že chcete něco u sebe změnit a pracovat na tom“.
A vzkaz pro potenciální zájemce mám i od paní doktorky: „Ráda bych povzbudila všechny lidi, kteří vnímají, že je trápí úzkosti, že jim narušují život, ať se nebojí a ozvou se nám.“
Fota: Jana Plzáková a archiv NÚDZ
