Anna Kopecká je mladá filmová produkční, která se několik let potýká s depresí. Oficiální diagnózu má zhruba dva roky, ale psychické potíže registrovala už v pubertě, nad rámec „běžných splínů“ dospívajících. Právě s domněnkou, že jde jen o přechodné období, typické pro věk či lenost, se několikrát setkala a rázně tyto předsudky vyvrací. „Deprese takhle prostě nefunguje,“ říká Anna, pro kterou jsou filmy komfortní zónou a zároveň koníčkem i kariérou, a ve faktu, že mají jasně ohraničený rámec a jakési rozřešení v podobě závěru, nachází komfort. Našla jej i v terapii, kterou by doporučila každému, bez ohledu na charakter potíží či předsudky.
Rozhovor s Annou Kopeckou jsem začala tradičně, a sice prosbou, zda by se nemohla krátce představit. „Jmenuji se Anna, je mi 28 let a mám deprese. Což by na mně nikdo pravděpodobně nepoznal, kdybych mu to neřekla. Přijde mi, že je dobré to vědět. Jsem jinak vcelku normální člověk, co se narodil a žije v Praze a snaží se z toho života, co žije, nezbláznit,“ říká o sobě Anna. Fakt, že v lepších dnech bývá aktivní a veselá, proti úbytku energie v dnech horších, je součástí jejího klinického obrazu. Velké výkyvy nálad bývají typické pro bipolární poruchu, Anna má však diagnostikovanou „pouze“ depresi. Zhruba rok a půl bere psychofarmaka. „Prakticky mi vymizely stavy bezmoci a hodně času pro mě deprese znamená jen špatnou nebo neutrální náladu. Jsou dny, kdy je to horší. Na druhou stranu jsou i dny, kdy je to lepší. Je to zkrátka něco, s čím se člověk musí naučit fungovat. Jiná cesta není,“ shrnuje Anna účinky léků a svůj stav z odstupu času.
Cesta k rovnováze však nebyla jednoduchá. Jak bylo zmíněno, nemoc se u Anny projevuje především výkyvy nálad. „Občas mám až hypomanické stavy, kdy jsem veselá a akční. To však většinou trvá maximálně pár dní a pak mě zpravidla rozhodí nějaká maličkost a moje energie letí strmým pádem dolů. Než jsem svou depresi začala aktivně řešit, měla jsem dny, kdy jsem nebyla schopna udělat nic. Sotva jsem vylezla z postele, abych si došla na záchod, nakrmila se, obstarala základní hygienu,“ popisuje Anna projevy psychické nemoci. Svůj stav začala řešit v roce 2020, tedy s počátkem pandemie koronaviru. Zpočátku jí byla diagnostikována depresivně-úzkostná porucha, závěrečný verdikt je však „čistá“ deprese, přestože úzkosti jsou někdy stále přítomné. Svého času se ocitla v začarovaném kruhu, kdy ji trápilo, že není ničeho schopna, byl to však typický symptom deprese, který ji stahoval dolů.
Vedle psychofarmak je pro ni velkou podporou psychoterapie, na kterou dochází zhruba dva roky; tedy po dobu, kdy svůj stav aktivně řeší. Chtělo to však čas. „Odhodlávala jsem se dlouho, ale strašně jsem se bála, že mě někdo bude soudit nebo že moje povídání nebude nikoho zajímat. Ale terapeutka mě vyvedla z omylu a našla jsem u ní porozumění. Sedly jsme si na první dobrou a myslím, že mi terapie hodně pomohla utřídit si myšlenky, vidět věci z jiného, nezávislého pohledu. Doporučila bych ji každému, deprese nedeprese,“ vyjmenovává Anna benefity terapie, která bývá u většiny psychických nemocí klíčová. Potřeba je podle Anny však také práce na předsudcích vůči psychiatrii. „Osvěta by v tomto případě byla rozhodně žádoucí. Se současnou pandemickou a politickou situací ve světě navíc lidí s psychickými problémy rozhodně nebude ubývat, a tak by bylo záhodno, aby se s tím lidé i autority naučily pracovat,“ míní.
V každodenním životě je Anna filmovou produkční, živí se tedy oborem, který vystudovala, a sice filmovou vědu na Masarykově univerzitě v Brně. Faktem ovšem je, že produkce není úplně typickým uplatněním tohoto oboru. „Většina absolventů filmové vědy, kteří se rozhodnou filmu věnovat, se mu věnuje spíš v teoreticko-historickém smyslu. Filmová kritika, publicistika, práce v Národním filmovém archivu a tak podobně. Já se sice také okrajově věnuji filmové publicistice, ale živí mě filmová produkce. Takže filmy spíš točím, než abych o nich psala,“ říká Anna, která se jim věnuje i ve volném čase. Vedle toho ráda chodí na procházky po Praze, vaří a peče a má čas na další aktivity běžného člověka, který úspěšně překonává psychickou nemoc. „V poslední době mě baví dělat věci rukama. Přečalounila jsem si doma nějaké stoličky, přetřela a navoskovala skříňku… To mě baví,“ dodává Anna, čímž podle mě úspěšně naplňuje představu o ideálním trávení volného času s terapeutickým potenciálem. A je něco, co by vzkázala čtenářům Inspirante, případně lidem potýkajícím se jako ona s depresí? „Je to klišé, ale ráda bych lidem s depresí vzkázala, ať vydrží. Jsou horší dny, jsou lepší dny. Mě tenhle rozhovor chytil zrovna v tom lepším, tak se mi to říká o něco snadněji, ale ono nám prostě asi nic jiného nezbývá než vydržet,“ uzavírá Anna a já jsem moc ráda, že jsem ji „zastihla“ v dobrém období, jelikož mě práce s ní velmi bavila. Přeju jí mnoho dalších úspěchů a těším se někdy znovu na viděnou.
