„A ještě mám takovou prosbu.“ A staženej zadek.
„Ano, madam?“ Tos mi to ulehčil, vydrž, odložím rukavičky.
„Než přinesete maso, můžete ho prosím nakrájet?“ Jako ne přímo vy, ale v kuchyni, to je snad jasný. A jestli se budu ještě chvilku takhle doširoka usmívat, budete mi ho muset namixovat.
Jenže on nedbá a zírá. Fakt je perplex. Tak zírám taky a oba čekáme na zázrak.
„Je to pro mě jednodušší,“ promluvím radši do ticha. Měla jsem si jednu ruku žertovně zandat do rukávu, abych oběma nikoho nemátla.
„A to neto… nemůžete sama?“ Ne, vole, tě zkouším a balím. Sekáček máš?
Nádech, výdech. Sama můžu, ale nechci. Ani vysvětlovat.
„Prosím. Děkuji!“ A fakt nevím, jestli mám, nebo nemám zač.
Přitom dětem a mazlíčkům krájíme jídlo naprosto samozřejmě. Asi nejsem mazlíček. Ani domácí, ani restaurační. Jo, je to nezvyk, taky se ošívám. Ke všemu nevím, co velí etiketa, jestli se to vůbec smí. Ale říkám si, že je to moje objednávka, moje jídlo, můj talíř.
Už jsem zažila, že si host poručil svíčkovou se šesti, ale místo knedlíků chtěl brambory, místo brusinek marmeládu, to celé bez masa, ale s kapkou másla. Číšník nasucho polknul, zandal oči zpět do důlků a udělal, co se po něm chtělo. V některých podnicích vám zase servírují jídlo tak, aby neuráželo ani vaše estetické cítění, ani náboženství. Takže do lůžka z obarvených těstovin za zvuku pasteveckých píšťal vloží růžičky brokolice, kterou protáhli dýmem z levandule a nechali odpočívat v macerátu z podbělu. Amen. Dělá to 457,60 bez domácí limči z kimči. S ní o kilčo víc, rozteklé brčko máte na zubech gratis.
Jenže vyžádat si jako dospělá něco nakrájet, to chce důvod. Velkej důvod, ne že mám obě ruce levý, případně že jsem je zase strkala, kam jsem neměla. A když mi levačka sem tam stávkuje a křečuje, dyť co, krájí se pravou, tak si to můžu přidržovat třeba nosem. Aspoň mám čuch na meníčka.
Když řeknu, že nechci být pomalá, zápasit s flaksou na talíři a shodit si přitom přílohu, je to dost velký? Umím si věci nakrájet a ani mě nenapadne si říct. Ale někdy se prostě chci nechat obsloužit se vším všudy a vědět, že celej oběd zůstane hezkej a tam, kde má. Obzvlášť u dražších jídel, kde mi kompozicí jídla kuchař předává další zážitek. Přece si ho nerozďoubu a nepřepižlám, protože krájet se tomu u mě fakt říkat nedá.
Věnováno všem, kterým se těžko dělá ostrej řez.
Foto: Pixabay
