Kdo nás čtete pravidelně, už toho o mně něco málo víte. Kdo ne, mrkněte se, pokud chcete…
Od okamžiku, kdy mě Helča Tutterová koncem dubna letošního roku prvně kontaktovala (díky, Helčo) s nabídkou pracovat pro Inspirante, projekt spolku Revenium, na pozici korektorka a redaktorka, už šlo vše fofrem…
První komunikace s Petrou Horákovou a Hankou Potměšilovou (děkuji, děvčata), postupné seznamování se s kolektivem stálým a časem se rozrůstajícím (díky, kolegové). Zahánění paniky, osmělování se, získávání ztracené důvěry ve vlastní schopnosti i v lidi kolem sebe. Radostné zjištění a potvrzení si, že moje mozkové buňky nevymřely, jsou tam! A jásají, tančí. Jde to! I po více jak třiceti narkózách a více jak šesti letech „odpočinku“ to jde!
Mám práci, která mě baví, má svůj smysl, jde mi. Učím se nové věci, nasávám informace. Získávám zkušenosti. Chodím mezi lidi, do kolektivu. Inspiruji se. Vydělávám peníze. Připadá vám to samozřejmé? Může se zdát, ale není tomu tak. Je to štěstí. Je to šance. „Zhibernacevstání“. Ven z čekárny na Bezbudoucno.
Začátky utekly rychle a odnesly i strach. Vstřebávala jsem systém spolku, učila se nastavit si efektivně plán práce. Začala jsem věřit, že dokážu psát kvalitní texty, zajímavé pro ostatní a jako bonus navrch motivující, nápomocné… A korektorka? To žertujete? Žert to nebyl. A pro mě výzva. Lezly mi z toho všeho oči z důlků. Teď už nelezou. Nebo ne tak často. Je to zábava, je to dřina, je to poslání. Jsem jistější, bystřejší, sebevědomější a cítím se smysluplněji. Český jazyk miluji, v knihkupectví bych klidně i bydlela. A šťoura, která občas zkouší napravovat svět, jsem odjakživa – promiňte mi všichni, kdo se mnou máte co do činění! 🙂
Při zkráceném úvazku si mohu vymezit čas na práci a na odpočinek, na lékařské zákroky a kontroly, procházku, domácnost, koníčky a rodinu… Tu rovnováhu ale piluji stejně stále dokola.
Že se snaží skoro každý, úplně běžně a daleko víc? Ano. Jenže mě to prostě stojí hodně sil, abych to ustála jako ostatní, nebo se tomu aspoň přiblížila; a trvá mi to déle. Nejsem líná, ani budižkničemu. Už ale vím, že se znovu nechci sesypat pod tíhou úkolů a stresu. Sice už vždy budu zahánět vtíravé myšlenky na to, čím vším jsem mohla ještě být a co vše jsem mohla dokázat a nezvládla to, ale nemůžeme všichni dělat všechno. A já si vybrala. Objevuji být jednoduše sama sebou, vážit si sebe a toho, v čem jsem dobrá. Zlepšovat se. Rozšiřovat si obzory. Dělat šťastnou sebe a lidi kolem.
A díky práci v Reveniu a Inspirante je to snazší a veselejší.
Už mě tu trochu znají. Vědí, že někdy mluvím víc, někdy méně. Že někdy mám náladu projevovat se a perlit jako 40leté šampaňské a jiné dny naopak zalezu do bezpečné skrýše a čekám, až zapadne slunce. Pochopila jsem, konečně, že když něco chci a potřebuji, nesmím se bát si o to říct, ale hlavně, že mám právo to udělat. A když ne, mohu si stěžovat jen sama na sebe. Nikdo nemůže vědět, jak se cítím, s čím zrovna zápasím, a co mě trápí. Mohu tady přiznat, když mi tečou nervy. Nebo když mi teče něco jiného. Cítím volnost luxusu, že se nemusím přetvařovat. To neznamená, že si každý v sobě nenosíme nějakou 13. komnatu. A tak to má být.
Mám radost, když slyším a čtu, že se moje texty a myšlenky v nich líbí, že zvou k zamyšlení. A že při jejich čtení sem tam ukápne slza je pro mě známka toho, že jsem tu správně. Tak až vás to bavit nebude, dejte vědět! Protože mě to baví moc. A snad to se mnou baví i Revenium a Inspirante.
Protože prostě – to se povedlo! 🙂
Foto: Pixabay
