S krizovou interventkou, psychoterapeutkou a básnířkou Danielou Vodáčkovou o krizích ve společnosti, počátcích krizové intervence u nás, dostupnosti dětské psychoterapie a třeba i o tom, jak vás spirituálně může formovat návštěva kostela v Drážďanech.
Ve své profesní praxi se vedle psychoterapie věnujete také krizové intervenci (KI). Byla jste u jejího zrodu u nás v 90. letech. Mohla byste toto období přiblížit?
Počátky metody krizová intervence v České republice nejde jednoznačně vystopovat. První krizové pracoviště – linka důvěry – u nás vznikla v roce 1964 a jejím zakladatelem byl tehdejší primář psychiatrické kliniky v rámci Fakultní nemocnice v Praze 2, MUDr. Miroslav Plzák. Nejsem si však jistá, zda se dá mluvit o definici metody. Jako metoda je popisována až v kontextu vzniku krizových center po roce 1989 – RIAPSu a dalších. Moje profesní cesta je s touto metodou úzce spojena. Na možnost pracovat na lince důvěry, té, co tehdy Miroslav Plzák založil, mě upozornil vedoucí diplomové práce na Filozofické fakultě. Byla to náhoda. Místo jsem dostala a pak jsem se rychle ocitla v týmu spoluzakladatelů krizového centra RIAPS. Byla jsem tedy i u toho, když byla metoda krizové intervence popsána. RIAPS byl pro mě velmi dobrá škola. Tehdy v roce 1991 služby KI buď vůbec nebyly, nebo vypadaly jinak než dnes, takové velkoformátové centrum, jež tyto služby nabízí, nebylo zvykem – v tom to byla opravdu inovace. Samozřejmě nesmíme opomenout brněnské krizové centrum, které, tedy spíše z doslechu, nemám osobní zkušenost, si zachovalo „design bílých plášťů“, a bohnické krizové centrum, které vznikalo rovněž v té době.
Takže v Praze byla KI zaměřena více sociálně, humanitně?
Ano. Nutno říci, že základní idea krizových služeb u nás se odvíjela od nizozemských služeb v té době. Je ovšem zvláštní, že Nizozemsko od té doby urazilo dlouhou cestu, ale situace dnes nevypadá moc příznivě. V té době kvetly regionální RIAGGy, jež byly v každém nizozemském městě a nabízely velmi nízkoprahové služby, ale v současné době je pravděpodobné, že jejich vliv a kapacita zřejmě neodpovídá potřebám potenciálních klientů. Je to dáno tím, že současná vládní garnitura posiluje více zdravotnictví a méně sociální služby a už vůbec ne onu spojnici. Ale tehdy, když k nám jezdili tamní mentoři, jsme pokrokové Nizozemsko obdivovali a učili se od nich. Viděli jsme, jak je výhodné finančně propojit sociální a zdravotnický sektor. Určitě si dokážete představit, jakou šíři služeb to obnáší. Do Nizozemska jezdím pravidelně, ale od přátel dnes vím, jaké jsou zde čekací lhůty na psychoterapeutickou konzultaci. To se dostáváme k tématu dostupnosti dětské psychoterapie. Spolupracuji také s Linkou bezpečí a vím, kolik je podnětů, aby byla síť služeb KI rozšířena. Na jednu stranu se interventům daří motivovat dětského či dospívajícího volajícího, faktem ovšem je, že přímo dětských psychoterapeutů je málo a čekací lhůty jsou opravdu dlouhé. Je čas vést o tom jednání na ministerských úrovních a na magistrátu, protože situace je opravdu katastrofální.
A přitom velká část psychických potíží se objevuje právě v tomto mladém věku…
Přesně tak. Každý z nás má přitom omezenou pracovní kapacitu a kolegové z řad dětských psychoterapeutů říkají, jak je vyčerpávající odmítat další klienty. Stav není příznivý. Navíc kombinace pandemie koronaviru a rusko-ukrajinského konfliktu situaci v naší zemi zhoršila. Narostlo množství dětí a dospívajících (ale samozřejmě i dospělých), kteří potřebují péči. O něco lépe jsou na tom placené psychoterapeutické služby. A určitým mezistupněm je například Sociální klinika… Uvedu příklad: Sociální klinika v rámci Českého institutu biosyntézy vytvořila program pro dospělé, v jehož rámci je možné za relativně příznivou cenu docházet na psychoterapii. Vytvořila rovněž online program pro osoby, které o někoho pečují (např. o dítě či o někoho v rámci své profese). Ale stále jsou to programy pro dospělé.
Vy v Českém institutu biosyntézy pracujete, je to tak?
Ano, spolupracuji se Sociální klinikou a vedu zmíněný program s názvem „3 online“. Mými partnery jsou psychoterapeuti, kteří se učí odborně se pohybovat na rozhraní mezi krizovou intervencí a psychoterapií. Tedy aby daný odborník věděl, že nepřekročí rámec krizové intervence do psychoterapie, protože to není produktivní, to klientovi v krátkodobé péči nepomůže, způsobí to naopak zmatek. To je moje práce, aby kolegové, kteří nemají tolik zkušeností s KI, ale tu zkušenost získávají, se v tom dobře orientovali. Mám z tohoto programu opravdu dobrý pocit, kolegové jsou hluboce kompetentní lidé.
Takže se věnujete i psychoterapii. Jaké výcviky jste absolvovala? A mohla byste některý z nich blíže představit?
Ano, vedle krizové intervence dělám i psychoterapii. Začínala jsem výcvikem SUR, dále jsem absolvovala výcvik Pesso Boyden Systhem Psychomotor, výcvik v Biosyntéze a několik menších výcviků, ale tyto tři jsou stěžejní. Svého času jsem směřovala k analytické terapii, ale mám za sebou jen dlouhodobou sebezkušenost, nešla jsem dál. Přiblížím biosyntézu, té se věnuji nejvíce. Běžná psychoterapie neošetřuje vědomou pozornost, kromě emočních a kognitivních souvislostí i souvislosti tělové. Ale každý z nás žije ve svém těle, je to náš partner, je důležitá tělová paměť, tělové vzpomínky a práce s tělem v psychoterapeutickém kontextu. Tato práce se může dít dvěma základními způsoby. Za prvé je posílená pozornost na tělo, s vědomím, že jde o bodyterapeutický směr. Za druhé nabízí biosyntéza celou řadu postupů, jež nejsou jakýsi uzavřený systém, ale jde o jemnou práci s tělovým systémem: terapeut například část terapie stráví s klientem vestoje, vsedě v nějaké pozici, nebo dělá určitý druh cvičení.
Odráží se v tématech, které klienti na terapii řeší, současná situace (pandemie, válka)?
Jednoznačně. Zejména v období pandemie, kdy jsem vedla přímou terapeutickou práci s klienty a účastnila se různých programů, které pracovaly krizově-intervenčně v rámci Sociální kliniky. Do toho jsem celou dobu učila budoucí krizové interventy. To je také jedna z podob mé práce: v rámci organizace Remedium učím a garantuji několik typů výcvikových programů zaměřených na krizově-intervenční práci nebo na práci s traumatem či s tématem provázení blízkého člověka v době umírání. Měla jsem tedy možnost vidět tyto krize zblízka. Šlo o setkání s nějakým druhem traumatu, který neměl jasné ohraničení, původce, časování. To byla na začátku velká překážka. Lidé prožívali množství strachů, děti spoustu nesnází, izolace způsobená distanční výukou byla obrovská a stala se velkou překážkou v dětském vývoji. Dětem chyběly běžné vztahy, běžná struktura, porozumění situaci, v níž se nacházely. Byly přetížené, prožívaly dva extrémy: jednak nikam nemusely, trávily den v pyžamu, pokud je rodiče nechali, a ocitly se tak v jiném druhu přetížení – takže pociťovaly přebytek i nedostatek najednou. Ve většině rodin se navíc generoval strach, protože téma covidu nebylo dostatečně prozkoumáno. A naše země se vydala cestou, která se zřejmě neukázala jako šťastná. Švédský model byl šťastnější. Švédsko nevyhlásilo klasický lockdown, děti chodily dále do škol, země zariskovala, že lidi nebudou mít tolik omezení a budou žít téměř stejný sociální život. Nakonec nebyly ztráty na životech jiné než v Česku, ukázalo se, že tento krok nebyl kontraproduktivní. Současné ministerstvo zdravotnictví prohlašuje, že už nepůjde cestou lockdownů. Teď se čísla mírně zvyšují, ale už víme, co čekat. Myslím, že ztráty, které vytvořily lockdowny, jsou devastující mnohem více, než kdyby k tak tvrdým opatřením nepřistoupilo.
Ozývají se vám učitelé s žádostí o podporu v souvislosti s lockdowny a distanční výukou?
Na začátku pandemie mě oslovila organizace, která podporuje inovace ve výuce. A přemýšleli jsme, jak nastavit efektivní program pro učitele. Udělali jsme několik online podpůrných programů a ukázalo se, že největší tehdejší překážkou byla pro učitele technika – například připojit se do zoomové platformy bylo pro některé nad jejich síly, kantoři na to vůbec nebyli připraveni. Takže mezi mými klienty je i dost učitelů. Zároveň však bylo skvělé sledovat ty, kteří byli tvořiví, kteří začali v rámci distanční výuky vymýšlet nejrůznější inovace. Moje sestra je učitelka, tak mám možnost pozorovat jejich situaci zblízka. Domnívám se, že klima na běžných školách je špatně nastaveno, není podpora, aby kantoři otevřeně mluvili o svých nesnázích a vycházeli s problémy ven. Například aby bylo běžné čerpat supervizi. To jsou nadstandardní podmínky.
Učitel je zkrátka vnímaný jako autorita, která má být „vždy v pohodě“…
Ano, a je to mýtus. Učitel je člověk s obrovskou odpovědností a psychickou zátěží a je úplně v pořádku o této zátěži mluvit. I pro mě je běžné, že mám svého psychoterapeuta, s nímž probírám svoji zátěž, že mám svého supervizora, je to součást péče o mě samotnou.
Jsou ještě nějaká témata, s nimiž se v praxi setkáváte?
Když vezmu v úvahu soubor traumatických událostí, v nichž jsme se jako země (stejně jako mnoho dalších) v poslední době ocitli, to jest covid a rusko-ukrajinský konflikt, setkávám se s tím, že mnozí lidé oscilují mezi dvěma extrémy: covid udělal efekt „oslabení“, lidé, kteří mohli, se ocitli na dlouhou dobu doma, trávili den v pyžamu a zároveň se báli o svoje zdraví. A toto oslabení jim přineslo zážitek vlastní křehkosti. Ale když vedle toho postavíte rusko-ukrajinský konflikt, tak lidé začali vynakládat úsilí, aby podpořili Ukrajinu, aby ulevili vlastnímu strachu, aby nějak zvládli hlavně první týdny konfliktu. To je obrovský apel na nezdolnost, resilienci. Křehkost a resilience, tyto dva požadavky stály najednou proti sobě. U rusko-ukrajinského konfliktu jsem viděla, že lidi neváhali obětovat část svého pohodlí, aby se věnovali solidaritě – tedy alespoň v těch prvních týdnech. V prvních týdnech čehokoliv jsou lidé ochotni vyvinout větší úsilí.
S těmito tématy souvisí téma dezinformací. Zaznamenala jste je ve své praxi?
Nejvíc jsem jich zaznamenala kolem covidu. Dokonce jsem zažívala efekt, že co klient, to jiný názor. Někteří lidé měli názor dost extrémní, ale celé jsem to vnímala jako snahu zorientovat se v nepřehledné, chaotické situaci. Vzato kolem a kolem, hromadné neštěstí se dá rozdělit na tři kategorie: přírodní katastrofy, selhání technologie a lidský úmysl. Kam bychom zařadili covid?
Přírodní katastrofa?
Nebo selhání technologie. Nebo, nedejbože, lidský úmysl. Nemám v úmyslu šířit dezinformace, ale taková nálada na začátku covidu byla. A co se týče Ukrajiny, tam ty názory byly hodně vystavěné ve smyslu „Kde je pravda?“. Moje krizově-intervenční zkušenost je, že jsem se potkala s různými podobami strachu, buď byl fantazijními, nebo reálnými. Hodně lidí se například začalo bát o bezpečí, byl přítomen strach z jaderné katastrofy, což se ze začátku ukázalo jako reálné. A někteří se na ni chtěli připravit, nakupovali čelovky, spacáky… Ty strachy se projevovaly různě. A druhý typ strachu byl naprosto reálný o někoho, kdo je na Ukrajině.
Máte i ruské klienty?
Nemám, ale bavila jsem se s kolegy, kteří chodí například na univerzitu podporovat studenty, a tam jsou ukrajinští i ruští. A ti ruští, ještě v kontextu nového českého prostředí, se cítí velmi špatně. Vrátím se ještě ke své sestře, která učí na základní škole, kde jsou ruští i ukrajinští žáci. Tam se stalo, že ukrajinská a ruská holčička, nejlepší kamarádky, najednou zažily něco jako „kulturní zášleh“: mají se dál kamarádit, nebo mají být nepřátelé?
Může se objevit i šikana, vyloučení…
Přesně tak. Sestře, která dělá svoji práci moc dobře, a její třídě bych přála krizově-intervenční průpravu. Nastal tam silný a dojemný moment, kdy se situace probírala ze pohledu obou těch dívek, plakalo se i po skončení „hodiny“, kdy už děti mohly jít domů, ale bylo patrné, že ještě nejsou v pohodě, že by něco potřebovaly. Ani sestře z toho nebylo dobře, protože situace nekončila klidem. Pak jsme to spolu probíraly a mě napadlo, že přesně tohle by ona i její kolegové potřebovali. Tedy krizově-intervenční dovednosti, k nimž patří i to, že emočně vypjaté chvíle mají určitý průběh a je důležité vytvořit pro ně dostatečný časoprostor, rámec, celý proces aktivně provázet přes silné emoce až do zklidnění a úlevy.
A vrátím se ještě k době covidu. Od roku 2004 do loňska jsem učila na katedře sociální práce a jeden z mých předmětů byl Supervize praxí. Jeho náplní je probírat průběh praxí, zejména těžké, náročné chvíle. Je to tedy dost povídací předmět. A v době covidu, kdy studenti nemohli praktikovat, navíc tento předmět probíral online, kdy se studenti každý týden připojili a svěřovali se, jak se mají, co je těší a tíží. Což je něco, co v jiných předmětech neprobírají.
Na závěr trochu jiné téma. Vím o vás, že píšete poezii. Ovlivňuje to nějak vaši práci?
Vše, co děláme, nás nějak ovlivňuje. Myslím, že jak jsem v sobě vždy odvrhovala toho „vnitřního bohemistu“ (státnicovala jsem z bohemistiky), tak tímhle se moje vedlejší profesní část dostává ke slovu. Víc jsem začala psát před nějakými deseti lety. Pro mě je velmi objevné, že mohu sebe sama v rámci uměleckého projevu projikovat do věcí, do situací, do stínu na zdi, do druhého člověka… Ve své profesi se snažím odlišovat „já-“ a „nejá-“, což znamená, kde začínám a končím já a kde začíná a končí můj klient. Snažím se na supervizích své projekce do klienta vždy ošetřit, říká se tomu protipřenos. A najednou zjišťuji, že v poezii jsem „vyzývána“ k takovému protipřenosu, v poezii se mohu naprojikovat do celého světa. A tak je to správně.
Vydala jsem sbírku Autoportréty: jde o takovou básnickou rekonstrukci malířů nejen podle jejich vlastní tváře, ale také podle toho, jak se vyvíjela v čase a jak se viděli oni sami v porovnání s tím, když je zobrazil někdo jiný. Jde o malířky a malíře zhruba od 15. století po současnost. Teď mám rozepsanou další sbírku, které bych dala pracovní název Modlitby, a cítím, že se můj rukopis vyvíjí. Jednou jsem měla téměř spirituální zážitek, kdy jsem se ocitla ve finále Drážďanské ceny lyriky. V Drážďanech jsme měli hlavní čtení, opravdu formativní zážitek. Šla jsem tam do kostela svatého Kříže, sedla si do lavice, a nezastírám, že jsem se i modlila, potřebovala jsem najít nějaký klíč, propojení s tím, co skutečně jsem. A brala jsem to smrtelně vážně. Teď už jsem získala nadhled, ale tehdy jsem to brala velmi vážně.
A proto se další kniha bude jmenovat Modlitby…
Uvidíme.
Děkuji za rozhovor a přeji mnoho pracovních i tvůrčích úspěchů!
