Jak vypadá jeden můj typický den?
To se mě opakovaně ptají novináři i úřady.
Přitom by sami neuměli odpovědět. A ani nemusí. Nás se tak však ptá kdekdo. Protože jsme „speciální“.
Ale ani u nás typický den neexistuje.
Všední den je jiný než svátek, je různá roční doba a počasí a je nám dobře, nebo hůř.
Jdeme životem, a když narazíme na překážky (v prostoru i hlavách), stejně jdeme.
Nejsme na to sami, okolí nám pomáhá, abychom to dokázali. Ale často se sami cítíme.
Nejde se tak necítit, když:
– Mnohokrát denně nemám situaci pod kontrolou a chytá mě panika.
– Párkrát do týdne se ztratím.
– Počítám s tím, že v zemi, kde je cool nedodržovat pravidla, se večer už nemusím vrátit domů (protože mě srazí na přechodu nebo mě něco zajede na chodníku).
– Jsem neviditelná.
– Můj hlas není slyšet.
– Bojím se budoucnosti.
Ale jinak se mám fajn.
A tak to taky říkám.
Svět chce být klamán.
Foto: Pixabay