Na poslední terapii jsem s psycholožkou řešila, jak vnést režim do běžných dnů. Jelikož pracuji z domova, mám organizaci svého času výhradně ve své (bez)moci. A jelikož se má začít od píky, mluvily jsme o naprosto základním kameni dne: ráno. Jako absolutní sova, co se týče výkonnosti a energie, je tato část dne pro mě nejtěžší; na rovinu: každý den jsem ráda, že vůbec vstanu z postele v nějakou rozumnou dobu. Takže bylo rozhodně o čem hovořit. Říkala jsem jí, že mám vyzkoušené, že když hned po probuzení začnu den nějakou fyzickou aktivitou, zpravidla zbývající čas běží jako po másle. A terapeutka mi navrhla, ať si takový malý „task“ naordinuji na každé ráno, a to i na takové, kdy vlastně vstávat nemusím. Nabídka aktivit je opravdu pestrá: může to být pětiminutové protažení na karimatce (vyzkoušeno), sprcha (vyzkoušeno) či příprava snídaně (vyzkoušeno a ano, prosím!) a mohla bych pokračovat. Co považuji za opravdu důležité (a doopravdy „psychologické“, což velmi oceňuji), je připomínka, že když se něco z výše zmíněného dané ráno nepodaří, nemám se „hroutit“ a vyčítat si to; ruku v ruce s tím jde nastavení realistických cílů: někdy je zkrátka úspěch, když vstanete a vyčistíte si zuby. Člověk to nemusí zrovna hlásit do světa, ale ani se za to pranýřovat – takové dny máme zkrátka všichni, jen se o tom nemluví (nebo ano, a my to neradi slyšíme).
Další terapii mám tento čtvrtek a už mě napadá další stěžejní téma k řešení: úklid, ten reálný i ten metaforický (úklid duše); přičemž má zkušenost je taková, že se tyto dvě roviny prolínají. Vyzkoušela jsem si to nedávno. V prádelním koši se mi hromadilo oblečení na vyprání a já jsem se jednoho dne „hecla“ a konečně je do té pračky narvala (čemuž předcházel jeden velký „a dost!“ pocit a zavaření mozkových buněk tříděním prádla na jednotlivé várky pračky) – a hle, jak se mi ulevilo! Bylo to opravdu očistné. Jeden by řekl, že ta pracující pračka, to oblečení otáčející se v tom mohutném stroji je vskutku symfonie – opravdu mi to tak v tu chvíli připadalo. Jako by mi očistná míza tepala ve spáncích. Večer jsem to pak korunovala tím, že jsem pustila myčku (čemuž opět předcházelo shromáždění veškerého špinavého nádobí v bytě, což není tak snadný úkol, jak by se mohlo zdát), a následující ráno jsem si vychutnala kávu z čistého hrnku. Úklid tedy beru jako další sebezáchovnou, sebeudržující, pro dobrý pocit nezbytnou záležitost – nejen otravnou povinnost. Člověk se musí umět tzv. přerámovat – změnit na věc úhel pohledu, aby pro nás náš postoj vůči ní byl snesitelný. A to jsem udělala. Zapisuji si to do svého diáře na místo vyhrazené pro úspěchy (další rutina, kterou jsem zavedla a které si považuji) a budu věřit, že to přinese kýžené ovoce.
Ale abych se ještě vrátila k oněm pověstným, prokletým, nevyhnutelným ránům (ano, myslím, že v této větě je obsaženo vše – vstávání je vskutku „punková“ záležitost, velmi chaotická věc, při níž má člověk opravdu chuť vzdorovat, ach ano, opravdu se bouřit, jako by šlo o kejhák): blíží se podzim a s tím se ranní vstávání stane ještě obtížnějším; začne být zima a člověka to začne svádět k tomu být zalezlý pod peřinou a číst si. Jak říká slavné meme: Brace Yourself, Winter Is Coming. Opravdu tato dvě pochmurná období nemusím, často zmiňovaná romantika podzimu se svými barevnými stromy, dýňovou polévkou a tlustými ponožkami na mě působí jen částečně, nutno říci, že mě to svádí spíše k depresi. Takže se o to více budu muset obrnit, abych nadcházející čas zvládla se ctí a ve zdraví. O to více bude zapotřebí onen režim zmiňovaný na začátku. Jako si učitel dělá doma přípravu na své hodiny, aby ukočíroval rozdováděnou třídu a měl se v těžkých chvílích během vyučování o co opřít, tak já si sestavuji svůj „krizový plán“, abych v časech chmur měla záchrannou berličku. Těším se, na co s terapeutkou přijdeme příště. O svém progresu budu informovat.
Foto: Pixabay
