Spánek je téma, o kterém bych mohl debatovat dlouhé hodiny. Nepatřím totiž mezi šťastlivce, kteří dokáží „zabrat“ krátce po zalehnutí. O tom, že bych třeba při cestování busem prospal noční cestu někam k moři, jak to dokáže moje manželka, o tom si můžu nechat jen zdát.
Za těch skoro třicet roků, co se potýkám s roztroušenou sklerózou, se to moje spaní zhoršilo. Takže si občas „pomáhám“ i pilulkami. Ale nespavostí trpí dneska každý druhý, tak z toho až takovou vědu dělat nechci. Abych měl to spaní lepší, vyzkoušel jsem snad všechno. Nastudoval jsem na internetu rady pro špičkové americké armádní bojové jednotky, jak usnout do minuty nebo tak nějak to bylo míněno. Ty jsem svého času zkoušel i v praxi. Výsledkem bylo, že jsem po hodinovém převalování zlostně vykročil do kuchyně, abych „vybílil“ ledničku, což je metoda, jak se trochu zklidnit.
Zkoušel jsem i to počítání oveček. V hlavě jsem si naprogramoval a promítal při zavřených očích oblíbenou trasu v Západních Tatrách, kde je takový malý dřevěný můstek přes Studený potok. Oči zavřené, ovečky ukázněně po jedné přecházely přes dřevěný můstek. Přes potok jich přešla snad půltisícovka, ale spánek se nedostavil. Samozřejmě jsem vyzkoušel i všemožné bylinkové čaje, dodnes jich máme zásobu, že bych si mohl otevřít i čajový obchůdek. Dokonce i v tom svém pokojíku jsem si uklidil, protože manželka tvrdí, že v takovém binci se usnout prostě nedá. Nic nepomáhá. Takže teď usínám většinou s pilulkou.
Dlouholetým pozorováním jsem vyzkoumal, že největší šanci usnout mám, když ulehnu na levý bok. Když neusnu do půl hodiny, je náhradní variantou poloha, kterou nazývám ležící střelec. To znamená, že usínám na pravém boku a skoro na břiše, pod které si dávám polštář. Na zádech, to si pamatuju přesně, jsem usnul naposledy v létě 2007, kdy jsem odřídil snad dvanáctihodinovou cestu od Baltského moře z Polska.
Ta záda jsem si vybavil, když mi manželka připomněla, že jdu na drobný lékařský zákrok, který je sice nenáročný, ale dodala, že pak budu muset několik nocí spát na zádech. Ta zdravotní lapálie opravdu nestála ani za řeč, ale režim a doporučení lékařky byly jasné, spát na zádech minimálně týden. První dvě noci jsem nezabral skoro vůbec, ty další jsem probděl a prodřímal, ale byla to bída. Však teď to dospíš, utěšoval jsem se.
Když jsem koncem uplynulého týdne otočil list v kalendáři na poslední srpnový týden, zjistil jsem, že mám hned na pondělí 25. naplánované kardiologické vyšetření. Což znamená, že na sobě máte 24 hodin přístroj zvaný holter, který vám v pravidelných intervalech měří tlak. Pro chronického nespavce, jako jsem já, takové vyšetření znamená, že toho v noci moc nenaspí. Moje obavy se však tentokrát nenaplnily. Noc z pondělka na úterý jsem spal tvrdě, skoro bych se nebál napsat, že jsem spal doslova jako špalek. Ani si už nepamatuju, na kterém boku jsem usínal. Ani to nafukování manžety, když přístroj měřil tlak, mě nevzbudilo. Čemu za to vděčím? Fakt nevím. Možná trénink z období, kdy jsem spal na zádech. Ale jako naivní optimista věřím, že se teď moje spaní bude jen zlepšovat. A to samé přeji i všem dalším nespavcům.
Foto: Pixabay, Břetislav Lapisz
