S přibývajícími léty jednomu ubývají síly, kondička slábne. A když si člověk postěžuje, tak mu partner v rozhovoru odpoví: „A co bys chtěl, podívej se do občanky na datum narození.“ Musím přiznat, že s některými příznaky přibývajících let, i když se to navenek snažím nedávat tak najevo, se smiřuju hodně těžce. I uvnitř.
Například noc na uplynulou neděli jsem měl tak těžké spaní, že mě myšlenky na stárnutí pronásledovaly i ve snech. Tu noc se mi jich zdálo hned několik.
V neděli jsem se pokusil pesimistické myšlenky vypudit, den jsem zahájil rázně, i na snídani jsem dal přednost jogurtu před dvěma vídeňskými párky, co mám tak rád. Ale když se jednou taková myšlenka do hlavy prodere nebo se v ní urodí, ani jogurt ji z ní nevyžene. Marně jsem si pouštěl rádio a poslouchal na YouTube vtipy od Izera.
Postupem času jsem se trochu dostával zpátky do psychické kondice, ale ty špatné myšlenky se vrátily. Tak jsem na chvíli pustil televizi, dávali tam odpoledne fotbalové Euro a hráli zrovna Nizozemci proti Polákům. V souvislosti s polskými fotbalisty se mi najednou vybavily vzpomínky na jejich slavné předchůdce ze sedmdesátých a osmdesátých let minulého století a také na to, jak tyto zápasy komentoval a také prožíval legendární polský komentátor Dariusz Szpakowski.
A v souvislosti s tím mi tak nějak docvaklo, že jsem v průběhu, nevím jak dlouhého období, postupně začal ztrácet i zájem nejen o fotbal, ale o sport vůbec. Jak jinak si vysvětlit, že jsem byl tak unavený, že jsem šel spát a nechal si ujít finále Ligy mistrů mezi mým oblíbeným Realem Madrid a Borussií Dortmund a z našeho hokejového finále na letošním mistrovství světa jsem zhlédl jen pár minut. Pak jsem se z obýváku vytratil, protože mě hokej přestal zajímat. A to nemluvím o tom, že oblíbenému ostravskému Baníku jsem byl fandit naposledy předloni na jaře.
Je to jasné. Kde jinde než u sportu musím začít s pokusy, jak skoncovat se svým momentálním pesimistickým rozpoložením. Letos k tomu je a bude příležitostí až běda. Začal jsem už včera, kdy jsem v devět večer usedl k televizi, abych fandil našim proti Portugalcům na už zmíněném mistrovství Evropy. Pak tu máme Tour de France. Jak jsem si už zjistil, začíná letos předposlední červnový den a potrvá do dvacátého prvního července. O pět dní později následuje slavnostní zahájení olympiády v Paříži.
Nebudu samozřejmě sedět jen u bedny, ale určitě se nechám inspirovat výkony sportovců. To už jsem zvládal někdy v první nebo druhé třídě na základní škole. Tehdy mě tak zaujala atletická disciplína chůze, že jsem navlékl křiklavě oranžovou teplákovku a ukrajoval jsem nekonečná kolečka kolem našeho paneláku stylem, jaký předváděli atleti. Tady musím poznamenat, že rodiče kontaktovali hned dva ze sousedů, kteří věčně čučeli z okna. Naši mi později prozradili, že se sousedé ptali, jestli to je nějaká forma trestu, nebo jsem opravdu tak zaujatý sportem. Samozřejmě, že B je správně, a jak právě buším do klávesnice, až se rozpadá, mám skoro chuť koupit v internetovém obchodě dres Realu, vytáhnout z garáže staré provizorní branky a přemluvit syna, aby vyzkoušel mé reflexy.
P.S. S tím Realem možná mířím moc vysoko. Bydlíme na Slezské, kde už desetiletí stojí fotbalový stadion Bazaly. Zprávy z tohoto týdne uvádějí, že se zvažuje jejich rekonstrukce, která by mohla být dokončena do pěti let. A pak by fotbalový Baník místo atletického stadionu ve Vítkovicích hrál své zápasy opět na Slezské. Vím, že jeden moc plánovat nemá, protože… Ale ten ligový mač na zrekonstruovaných Bazalech bych si nechtěl nechat ujít.
Foto: Pixabay
