Doba je složitá a tlačí na výkon, kdo by neměl pocit, že je toho na něj příliš? Máme za sebou světovou pandemii, je válka na Ukrajině, řešíme inflaci. Někde se to projevit musí. V populaci přibývá duševních onemocnění, především úzkostí a depresí, říká mi Andrea Dally, mladá psychoterapeutka a výzkumnice. Už během studií pracovala ve start-upu, nyní působí v centru Adicare jako terapeutka úzkostí, poruch nálad a závislostí na alkoholu, dělá výzkum, dále se vzdělává, a když potřebuje vypnout, jde si zaběhat. Work-life balance je totiž stěžejní, pokud nechceme zrychlenému tempu dneška úplně podlehnout.
Máte toho za sebou hodně. Už během studií jste pracovala na zajímavých projektech mimo školní lavice.
Ano, po bakaláři jsem nastoupila do start-upu, nyní už firmy Mindpax, kde jsme se ve spolupráci s Národním ústavem duševního zdraví podíleli (a spolupracujeme doteď) na vývoji digitálního řešení pro závažná duševní onemocnění, což jsou například schizofrenie a bipolární afektivní porucha. Pracovali jsme na velké studii, která cílila na bipolární afektivní poruchu.
To zní jako přínosná zkušenost vedle klasického studia.
Rozhodně. Nemohu však říci, že by mi studium nedalo hodně: ať už co se týče teoretické průpravy, analytického a kritického myšlení či schopnosti samostatně vyhledávat informace. Jelikož jsou to dovednosti, které ve svém oboru s kolegy naplno využíváme, je velmi důležité je ovládat. V tom bylo studium opravdu přínosné.
Máte nějaké porovnání se zahraničím?
Zaujal mě systém, který mají v Nizozemsku. Zde není systém zkoušek ani pravidelných přednášek, ale student dostane na začátku semestru seznam literatury a vytvoří si projekt, na kterém během roku pracuje a ke kterému si sám musí sehnat penzum informací, což je, jak jsem zmínila, pro psychology opravdový benefit. A pokud bych měla zmínit nevýhody tohoto systému, domnívám se, že mohou narazit ti, kteří jsou zvyklí pracovat s vnější motivací, a fakt, že před sebou nemají žádného „strašáka“ v podobě zkoušky na konci semestru, je může odradit, o čemž ostatně svědčí i menší počet absolventů. V Nizozemsku jde opravdu o samostudium a samostatnou práci, což v Česku ne vždy platí.
Momentálně působíte jako psychoterapeutka v psychologické a psychiatrické klinice Adicare. Vedle léčby závislosti na alkoholu se terapeuticky věnujete i úzkostem a poruchám nálady, například depresi.
Ano, přesně tak. Jak název napovídá, Adicare původně vzniklo jako centrum pro léčbu závislosti na alkoholu. Po období pandemie koronaviru vnímáme její zhoršení, ale stejně tak vidíme i nárůst úzkostných a depresivních obtíží. Faktem je, že v posledních dvou letech máme nejvíce klientů právě s úzkostnou a depresivní symptomatikou. Vedle dalších faktorů to je dané také tím, že těmito onemocněními je ohrožena celá populace, na rozdíl třeba od závažných duševních nemocí, jako je již zmíněná schizofrenie či bipolární afektivní porucha, kdy je k rozvinutí potřeba určitá predispozice. Takže je celkem logické, že právě úzkostí a depresí máme v populaci nejvíce.
Předpokládám, že jako psycholog ve zdravotnictví spolupracujete i s psychiatry a sociálními pracovníky.
Ano, pojímáme péči komplexně. Momentálně u nás probíhá reforma psychiatrické péče a v rámci ní je patrná inklinace k tak zvanému multidisciplinárnímu přístupu. To znamená, že se snažíme zahrnout do péče co nejvíce odborníků z různých oblastí a zároveň podpořit jejich spolupráci. Ukazuje se to jako velmi efektivní. Co se týče rozdílů mezi jednotlivými profesemi, tak psychiatr je lékař, absolvent lékařské fakulty, který se zabývá psychodiagnostikou a zároveň má na starosti psychofarmakoterapii, tedy lékovou léčbu. Vedle toho je klinický psycholog (nebo psycholog ve zdravotnictví), který se také může zabývat psychodiagnostikou a zároveň obstarává nelékovou část terapie, právě psychoterapii. Ukazuje se, podle vysokého počtu výzkumů, že jako nejúčinnější léčba, zejména těch závažnějších diagnóz, je právě kombinace těchto dvou přístupů: psychofarmakoterapie a psychoterapie. Faktem také je, že například na člověka v těžké formě deprese je psychoterapie sama o sobě krátká, a medikace nám v podobných případech pomáhá snížit intenzitu nějaké úzkosti či depresivní příznaky, aby vůbec bylo možné s pacientem v psychoterapii pracovat. A na závěr tu máme sociálního pracovníka: v dnešní době vznikají centra duševního zdraví, kdy má člověk tyto tři profese (psychiatr, psycholog, sociální pracovník) pod jednou střechou, přičemž sociální pracovník intervenuje v sociální oblasti, pomáhá klientovi třeba s vyřizováním úřadů, lidé často nevědí, o jakou podporu mají právo si zažádat (například invalidní důchod), v rámci multidisciplinárního přístupu pomáhá pracovník také se zotavením, aby se klient cítil lépe a my dokázali obtíže snížit na takovou mez, aby byl daný člověk schopen zapojit se do společnosti. Sociální pracovník pomáhá i s vyhledáváním (chráněných) pracovních nabídek, připravuje na pohovor a podobně.
Zaznamenáváte v poslední době větší frekvenci určitých témat, s kterými k vám klienti chodí na psychoterapii, například v souvislosti se současným společenským děním (válka na Ukrajině, pandemie, inflace a podobně)?
Celospolečenská témata mají vliv na nás všechny. A jejich dopad je různý. U někoho dochází například k prohloubení závislosti na alkoholu, u dospívajících, zejména u dívek, pozorujeme nárůst poruch příjmů potravy, vlivem sociální izolace v době pandemie se zase zvyšují sociální úzkosti. V Adicare mám kromě psychoterapie na starost i vstupní diagnostiku a z mé zkušenosti mám pocit, že se více setkáváme i se sociálními fobiemi, úzkostmi. Zároveň se domnívám, že ať už někdo přichází s úzkostnou či depresivní symptomatikou, tak jde v současné době o závažnější formy. Často si právě musíme přizvat i psychiatra, a to mnohem častěji, než tomu bývalo dříve. Často klient přichází ve stavu, kdy pouhá terapie nestačí. Měla jsem možnost situaci diskutovat i s lékaři z Všeobecné fakultní nemocnice a ti měli dojem, že právě po pandemii koronaviru také k nim více přicházejí lidé i se závažnějšími somatickými obtížemi.
Jste v psychoterapeutickém výcviku a uplatňujete jej při léčbě například již zmíněných frekventovaných úzkostí a depresí?
Ano, jsem v psychoterapeutickém výcviku v Rafael institutu, který je orientován psychodynamicky. Tyto směry vycházejí buď z psychoanalytické a analytické psychoterapie, či z kombinace těchto směrů. Mně osobně se osvědčuje propojovat více směrů dohromady. Ve výcviku nás vedou k integraci; každý psychoterapeut pracuje nějakým způsobem, z různých psychoterapeutických směrů si může brát určité techniky. Když jsme zmiňovali úzkosti, tak konkrétně u nich využívám také například prvky kognitivně-behaviorální terapie.
Zůstaňme ještě u celospolečenských témat. Občas v médiích můžeme narazit na výroky typu „deprese je realistický pohled na svět“ či „schizofrenie není nemoc, ale extrémní reakce na stres“. Jak vy podobné domněnky hodnotíte?
Nemůžu se s nimi úplně ztotožnit. Když se zastavím u závažných duševních onemocnění, například schizofrenie, shodujeme se, že příčin jejich vzniku je vícero, jsou tak zvaně multifaktoriální; to znamená, že je přítomná i nějaká predispozice, aby toto onemocnění vůbec vzniklo, na což pak nasedají nějaké vnější vlivy, spouštěč, který podporuje právě onu predispozici. Faktem je, že reakcí na nějaký opravdu závažný stres může být psychotická epizoda, existují i kazuistiky. Ale tato epizoda bývá ojedinělá a onemocnění se dále nerozvine, na rozdíl od schizofrenie, která člověka provází celý život.
Rozšířené v dnešní době jsou i různé mýty typu, že psychologie není věda či že terapie je „popovídání s kámoškou u kafe“ a podobně. Nelze si nevšimnout i vlivu různých šarlatánů, kteří obchodují s nadějí a účtují si tučné sumy od zoufalých lidí, kteří už nevidí jiné východisko.
V poslední době se setkáváme s nárůstem osob, které nemají dostatečné vzdělání a přípravu na to vykonávat psychoterapeutickou práci, a přesto ji vykonávají – to může mnohdy uškodit. Setkala jsem se s tím častokrát i u svých klientů, kteří přicházejí s tím, že právě k někomu takovému docházeli, takže vidím, jaké to může mít konkrétní dopady a důsledky. Situace je komplikovaná. Na druhé straně totiž docházet k psychologovi či psychiatrovi je v dnešní společnosti stále ještě stigma. Přestože tu máme destigmatizační hnutí a společnost se za tu dobu velmi posunula, stále panují určité obavy, co si pomyslí druzí lidé, když by o dotyčném věděli, že dochází k psychologovi, natož k psychiatrovi. To je často důvod, co vede lidi vyhledávat podobné alternativní služby. Mají pocit, že nedocházejí k psychologovi, ale například k nějakému kouči, což je pro ně únosnější představa. Pozitivem může být fakt, že může jít o „přestupní stanici“ k adekvátnější službě, třeba právě k vyhledání psychoterapie.
Není to tak dávno, co se diskutovalo o změně zákona o vykonávaní psychoterapeutické praxe. Jsou patrné tendence udělat psychoterapii „více medicínskou“, zpřísnit podmínky, které psychoterapeut musí splnit, aby mohl praxi vykonávat. Jak se na to díváte?
Psychoterapeutem dnes může být kdokoliv, kdo má vysokoškolské vzdělání, spíše tedy v humanitním směru, a zároveň má psychoterapeutický výcvik. V tomto ohledu by měla být jeho kompetence vykonávat psychoterapeutickou činnost ošetřena – ať už co se týče etických, či jiných pravidel. Problém je to, co už jsem zmínila, a sice, že psychoterapii vykonávají lidé, kteří psychoterapeutický výcvik nemají. V tom vidím velké nebezpečí. Nemyslím si však, že je udržitelné, aby byla psychoterapie zakotvena pouze ve zdravotnictví. Je spousta dalších oblastí, kde se využívá: ať už jsou to sociální organizace, pedagogicko-poradenská prostředí, školní psychologové, kteří pracují i terapeuticky – to jsou roviny, kde vnímám, že je psychoterapie velmi potřebná. Domnívám se, že mít psychoterapii pouze pod hávem zdravotnictví není dobrý nápad, péče by pak ani nebylo takové množství, jaké by bylo potřeba. A navíc by byla nejspíš ještě méně dostupná, než je nyní – a to v současnosti máme určitě ještě co zlepšovat. Vedle toho, podstata psychoterapie není jen léčebná, ale i podpůrná nebo seberozvojová. Kdokoliv z nás ji může potřebovat, a nemusíme mít hned nějaké duševní onemocnění, „stačí“ mít náročné životní období. V těchto případech tak není nutné docházet do zdravotnického zařízení, a přesto čerpat psychologickou podporu. Ostatně i my, frekventanti psychoterapeutického výcviku, podstupujeme tak zvanou sebezkušenost; sami docházíme na vlastní psychoterapii a za sebe mohu říct, že je to jednoznačný benefit, ze kterého nečerpám jen v profesním, ale i osobním životě.
Dnes máme lehko dostupné informace téměř o čemkoliv – a to i o psychoterapii. Internetové články věnující se psychologii jsou dostupné na jedno kliknutí a z potenciálních zájemců o seberozvoj či přímo léčbu závažnějších obtíží to tak dělá „dopředu velmi dobře připravené“ klienty. Může to představovat benefit, co se týče motivace, ale není to někdy spíše na škodu, nehloubáme my příliš v těch našich myslích a nevytrácí se autentický emocionální prožitek?
Já to vnímám pozitivně. Například když během psychoterapie přijdeme s klienty na nějaké téma či emoci a oni si poté dohledávají další informace, vidím to jako benefit. Ano, může to být dvousečné, klient se může dostat k určitému omezenému množství informací a nevidí pak záležitost komplexně, to se může stát. Na psychoterapii je však vždy prostor si to dovysvětlit. Nikdy se mi nestalo, že by informovanost klienta byla v naší společné práci překážkou. Mohou to být i dobré body k diskusi. Nadto tu ještě máme fenomén influencerů či blogerů se zkušeností s duševním onemocněním, což může být pro (potenciální) klienty skvělou motivací; mohou přijít do terapie s tím, že mají pocit, že mají stejné duševní onemocnění nebo problematické vztahové vzorce jako jejich oblíbený influencer, a my můžeme společně probírat, jak to má konkrétně on.
Panuje diskuse o duševním zdraví pracovníků v pomáhajících profesích. Doktoři, psychoterapeuti a další: všichni jsou to lidé a i oni mají své limity a mají právo občas dělat chyby. Definujete si nějak „chybu“ v psychoterapii? Stalo se vám někdy, že jste nevěděla, jak na klienta reagovat? Co je pro vás „dobře odvedená“ psychoterapie?
Nemám moc ráda slovo „chyba“, má příliš negativní konotaci – jako by to bylo něco, co dělat nesmíme. Jako opravdovou chybu, tedy něco, co bychom skutečně dělat neměli, vnímám to, co by nějak poškozovalo klienta; porušení etických pravidel a podobně – jde přitom o chyby, které jsou pokryté psychoterapeutickým výcvikem, vlastní sebezkušeností a podobně. Pak jsou tu ony „chyby“ typu, kdy klient přichází do terapie s tématem, které je i pro psychoterapeuta nějak náročné, a těžko se mu v té terapii pak pracuje, a to i přesto, že si prošel sebezkušeností. Z takových důvodů je velmi důležitá supervize: každý psychoterapeut musí mít supervizora a musí monitorovat svoji práci. My dáváme například klientovi náhled na jeho vztahy a to samé nám dává náš supervizor; takže jestli se říká, že i terapeut potřebuje svého terapeuta, tak ano – to je právě role jeho supervizora, která se zabývá především pracovní stránkou terapeuta. A pak samozřejmě i terapeuti si mohou procházet náročným obdobím v osobním životě a docházet k vlastnímu terapeutovi.
Máte bohaté pracovní zkušenosti. Co vy a work-life balance? Daří se vám odpočívat?
To je velmi důležité téma – i pro mé klienty, kteří přicházejí a řeší věci s tím související, například syndrom vyhoření, kdy se člověk soustředí výhradně na práci a nemá čas na nic jiného; ale je to stěžejní i pro mě či další pracovníky v pomáhajících profesích a obecně ty pracující s lidmi. Je velmi důležité vyhradit si prostor sám pro sebe a opečovat se. Mně pomáhá sport; chodím běhat, vyvětrám hlavu, přece jen mám sedavé zaměstnání, tak to chce nějakou rovnováhu; ještě se mi osvědčují méně intelektuální činnosti, třeba manuální práce, práce na zahradě a podobně. Work-life balance je rozhodně stěžejní téma a mělo by se o něm více mluvit.
Náš rozhovor se chýlí ke konci. Máte něco, co byste chtěla vzkázat čtenářům Inspirante?
Nejtěžší je vždy udělat první krok. Ať už co se týká rozhodnutí začít chodit na psychoterapii nebo něčeho jiného. Ale vyplatí se to.
