Propojení chovu ovcí plemene valaška a lidí, kteří by kvůli svému zdravotnímu omezení našli pracovní uplatnění jen obtížně. Tak by se dal charakterizovat sociální podnik Dílna U beránka v Bludovicích u Nového Jičína.
Statek, kde chovají sto vzácných oveček plemene valaška, další domácí zvířectvo a k tomu mají krámek, v němž prodávají výrobky, které sami vyrábějí. Navíc pořádají exkurze pro školáky i předškoláky, nabízejí oslíkoterapii a zaměstnávají na poloviční úvazek tři pracovníky.
„Naše první pracovnice mi vstoupila do života v době, kdy jsem říkala, že už nechci psát žádné byrokratické projekty, které mi ubírají čas i energii. S manželem jsme se domluvili, že naši farmu už budeme jen udržovat. A tehdy u nás zazvonila paní, kterou jsem znala od vidění z Tříkrálové sbírky. Přišla si pro čerstvé mléko a zároveň se mi svěřila, že nemá práci kvůli svému onemocnění, už nemůže pracovat naplno. Později přiznala, že než si dodala odvahu k nám zajet, objela dvakrát nedaleký kruhový objezd. Vyprávěla mi příběh, do kterého patří výchova dvou vlastních dětí a dvou dětí v pěstounské péči, vážné onemocnění i nucený odchod ze zaměstnání. Až se mi sevřelo srdce nad tou nespravedlností. Člověk, který dal společnosti tolik užitečného, se ocitl těsně před šedesátkou bez práce a dostal se do známého kolotoče: úřad práce, sociální dávky, nezájem zaměstnavatelů, kteří se lidí v takových případech většinou zbavují, místo aby jim nabídli třeba poloviční úvazek,“ říká mi zakladatelka Dílny U beránka Gabriela Žitníková. Pak se podívá nahoru a dodává, že to určitě nebyla náhoda, ale hlas shůry. Podobných případů, kdy lidé z kategorie padesát pět plus onemocní a dostanou se do tohoto kolotoče bez šance sehnat práci, zná nespočet. „Ti lidé si připadají jako vyždímaný hadr. Posloužili, a najednou o ně nikdo nemá zájem. Často jde o ženy před šedesátkou, které už nejsou schopny obstát v práci na výkon v konkurenci s těmi mladšími. A připadají si často bezcenné, upadají do izolace i depresí.“ Paní Žitníková se proto po zmíněném „osudovém setkání“ rozhodla změnit původní rozhodnutí.
Vznikly lázně na psychiku
Její a manželův statek už dříve nabízel výchovu a vzdělávání dětí, integraci handicapovaných dětí, hipoterapii i dětské tábory. „Rozhodli jsme se to vše dělat na profesionálnější úrovni a propojit chov našich oveček plemene valaška s nabídkou práce pro lidi se zdravotním postižením nebo omezením. Dílna U beránka byla podpořena i z evropských fondů, na přípravě tohoto projektu jsem pracovala tři roky. Šest týdnů po spuštění přišel covid a byli jsme rázem v existenčních problémech. Naše příjmy byly totiž přímo navázané na rozvoj venkovské turistiky, na programy pro seniory, na školy a školky, kam jsme dodávali materiál. Takže jsme dva roky bojovali o přežití, ale i v té době jsem pocítila podporu shůry. I v tomto hodně náročném období jsem věřila, že to všechno zvládneme. Přišel třetí rok a ekonomická krize, energetická krize, k tomu se přidalo vážné onemocnění mého muže. Ale opět jsme to všechno ustáli, fungujeme už čtvrtým rokem. A náš záměr nabídnout pomocnou ruku lidem, kteří už nemohou obstát v běžné konkurenci na pracovním trhu, se daří. V současnosti máme na poloviční úvazek tři zaměstnance, další zkoušíme na kratší úvazky,“ vysvětluje Gabriela Žitníková.
Pak se omluví a odchází za oslíkem Kájou, který je osedlaný a připravený vozit dětské návštěvníky z kopřivnické mateřské školy. Mám alespoň čas popovídat si s paní Renatou, jednou ze tří pracovnic Dílny U beránka. „Mám částečný invalidní důchod, tady pracuji na poloviční úvazek. Provozovatelé farmy se k nám chovají úžasně. Je to přizpůsobené lidem, kteří pracovat chtějí, ale nezvládnou už naplno osm hodin. Kromě onkologického onemocnění, které je teď v remisi, mám i potíže se zády. Když mě začnou pobolívat, dají mi práci, u které můžu sedět nebo není tak náročná na záda. A jsou to tady skoro lázně na psychiku. To, že statek žije, že jej navštěvují děti, to všechno člověka zklidňuje a dostává do psychické pohody,“ odpovídá paní Renata.
Valašky: ovce, které jsou inspirací
A protože Gabriela Žitníková pořád vozí děti na oslíkovi, poprosí svého manžela Radovana, ať mi ukáže valašky i místo, kde vznikne bačovská škola a expozice. „Ovce valašky jsou původní plemeno, které k nám přivedli Valaši. Je osobité, valašky jsou zvyklé hodně chodit, jsou navázány na pastevce. Když se jim člověk nevěnuje, během tří týdnů zdivočí. Proto je ráno i večer dvě až tři hodiny chodím pást ven. Pro rady jezdíme i na Slovensko k bačovi, který je má v Tatrách pod Kriváněm. Tam je ještě chovají salašnickým způsobem. Bohužel, právě ta jejich skromnost a to, že jsou schopny přežít v tvrdých podmínkách, je limituje pro běžný chov. Vlna se totiž špatně zpracovává, nemají ani tolik masa či mléka, jak je tomu u dnešních šlechtěných ovcí. Ale my si říkáme, že ta skromnost valašek je příkladem i pro nás a naše zaměstnance. Také jsme skromní a dokážeme přežít i v těžkých podmínkách a nepříznivých dobách,“ vysvětluje Radovan Žitník s tím, že ve stodole už připravuje bačovskou školu. Jsou v ní lavice a židle, jak je známe ze škol, nechybějí ani tabule a rekvizity. Gabriela Žitníková bude vyprávět, co obnáší bačovské řemeslo. Zároveň se připravuje i vznik expozice o valaškách a salašnickém způsobu chovu.
Obchůdek nabízí i vlněný obal na mobily
Gabriela Žitníková už uložila oslíka Káju a míří do stáje, kde mi společně s manželem ukazují valašky. Ty mají nezvyklé zbarvení, většina z nich zakroucené rohy a tváří se hodně přísně, možná až výhrůžně. Trochu mi připomínají čerta. Manželé Žitníkovi mi vysvětlují, že valašky mají tuto výbavu po předcích, žily pasteveckým způsobem života a jsou připraveny na tvrdé podmínky. Ve stádu jich mají sto a patřili mezi první chovatele, kteří se zapojili do programu jejich záchrany.
Na farmě provozují manželé také obchůdek, v němž nabízejí vlastní výrobky. „Původně jsme to neplánovali, ale doba covidová nás přinutila. Rozvíjíme potenciál venkovské turistiky, vyjíždíme se zvířátky k seniorům, dětem a handicapovaným. Tyto činnosti v době covidových omezení nešly, tak jsme začali vyrábět i různé upomínkové předměty, andílky, šperky. Nechali jsme si naše výrobky certifikovat regionální značkou Beskydy originální produkt a teď se nám hodí, že můžeme zájemcům nabídnout prezentační materiál. Často se na nás obracejí organizace, které nás chtějí podpořit, a dají nám zakázku na dárkové taštičky nebo sady pro své zaměstnance. Krásnou zakázkou byla ta od staniční sestry, která objednala dvacet pět dárkových sad vlněných obalů na mobily se šperky od pastýřky,“ říká Gabriela Žitníková.
Když se dívám na nabízené výrobky, ptám se, jak dlouho trvá, než se třeba vyrobí obal na mobil. „To se na hodiny nedá spočítat, každý výrobek je originál a má svůj příběh. Nejdřív musíme vlnu ručně ostříhat, vyprat, nabarvit, učesat a spříst na kolovrátku. Štrikuju často při pasení oveček, to je také práce na hodiny. Pak je ještě třeba výrobek sešít, zabalit a ozdobit. To už jsou hodiny a hodiny práce,“ odpovídá a dodává, že k aktivitám jejich Dílny U beránka patří i výjezdy k seniorům, do škol a školek, k handicapovaným lidem či účast na různých víkendových akcích, jako je například Den země, Senior fest a další. „To s sebou vozíme mobilní salaš, což znamená, že vezmeme na akci dvě nebo tři ovečky s mládětem a ukazujeme salašnickou kulturu. Občas naložíme i výrobky z našeho obchůdku a nabízíme je. Těch akcí je hodně a pořád přibývají. Takže musíme některé nabídky odmítat, i když nás to mrzí. Ale musíme zpátky na farmu, kde nás čeká ještě práce kolem zvířat, musíme je nakrmit a zajistit,“ dodává s úsměvem Gabriela Žitníková. Po celou dobu našeho povídání se po dvoře prohání Šaryk, psí nalezenec ze Slovenska. Na stádo pak dohlíží border kolie, které říkají Lotřík.
P.S. Když jsem se z návštěvy Dílny U beránka vrátil, poslal jsem fotografie kolegyni. Odepsala, že to je nádhera a že na ni dýchla romantika. Odvětil jsem, že statek i jeho majitelé na mě zapůsobili stejně, ale trochu nám tu idylku pokazilo úmorné vedro. Když jsem si doma v chládku pouštěl z diktafonu záznam, abych na něco nezapomněl, idylka se rázem vrátila. Z diktafonu bylo kromě hlasu manželů Žitníkových slyšet kvokání slepic, bekání valašek, prozpěvování ptáčků i další zvuky ze statku, které si městský člověk užít nemůže.
Foto: Břetislav Lapisz
