„Ale ty seš přece zvyklá!“
Dostávat k téhle větě korunu, je ze mě dávno rentiérka. Dám si nohy nahoru, vypnu telefon a konečně přečtu všechny knížky i časopisy, co jich tu mám. Na to bych si zvyknout uměla.
Jenže na předsudky ne.
Hlášky spojené s handicapem ale podobnou schematizací nijak nešetří. Čouhá z nich nechuť se lidmi s diagnózami vůbec zabývat a dorazí to mediální náhled s úsměvy, patosem a navzdory. Přitom co je na nedokonalém zdraví tak choulostivého? Klidně sjíždíme sporty a filmy, kde se aktéři přinejmenším dolámou, ale reálná blízkost někoho dospělého, kdo dejme tomu slintá, má chodítko, plíny nebo mu třeba těkají zorničky, nám rve žíly. Najednou se nedokážem normálně bavit o tématech daného věku a postavení.
Nechápu to.
A co hůř, navykli jsme si vnímat se v protikladech, kdy za jedno rovnou tleskáme a za druhé výchovně zvedáme obočí. Proto jedem sluníčka a chudáky, bojovníky a zoufalce, inspirativce a skuhry, šikulky a závisláky, sportovce a lemry, vozíčkáře a běžce, ležáky a simulanty, pečující a nedospělce, lidi po úrazu a ty, co se s tím narodili, pacoše s pomůckou a bez, lidi v domovech a doma, grupy stejně postižených a solitéry…
Touhle černobílou a často nesmyslnou optikou se držíme v šachu, jako by nesmělo být nic mezi. Nic, co je opravdovej vrstevnatej život, ne jenom zažitá pofidérní nálepka.
Takže kdo se s diagnózou nepotí v tělocvičně, ten se vůbec nesnaží, kdo něco kritizuje, není dost vděčnej a kdo i s handicapem o někoho pečuje, ten je vlastně zdravej. Rodičem být nemůže, je přece sám jako dítě. Jestli se s diagnózou narodil, tak zná jenom to a o nic nepřišel. Potíže s přesuny řeší pouze vozíčkář a péči potřebuje výhradně někdo na lůžku. Na kom je to vidět, ten je zvyklej, a kdo i s omezením pracuje, ten si na něco hraje. Kdo cestuje s průvodcem, nesmí se venčit sám, a komu narostly obě nohy, musí zvládat stát a chodit…
Vlastně je to skoro stejně šejdrem jako tvrdit, že dospělej je ten, kdo není dítě, a jaro je opak zimy. Nic proti zjednodušování, ale ono dává smysl jenom tam, kde už jsme dávno pobrali všechny variace a vidíme celej kontext, což u handicapu nenastalo.
A s nicneříkajícími frázemi místo normálních rozhovorů ani nenastane.
Foto: Pixabay
