V minulém sloupku jsme mluvili o tom, jak těžké je přijmout handicap jako takový. Bez roztleskávání, trumfování nebo dávání postižení do divných souvislostí, které dělají z člověka s diagnózou plyšáka, rozesmáté tele, nebo bojovníka.
V podtextu toho všeho jako by bylo: „Promiňte, že jsem mezi vámi, ale nebojte, já jsem úžasnej, schopnej a naprosto samostatnej, vlastně o mně vůbec nebudete vědět“. Tomu věří on i vy, ovšem hned poté se ztratí na trase mezi zasedačkou a záchodem. Navigační hovor ve stylu: „Kde sakra jsi?!“ „Zjevně v hajzlu, nalevo je pisoár a napravo mejdlo“ vážným telekonferencím neprospívá. ☺
Když máte handicap, lidi kolem od vás zpravidla čekají ujištění, že s vámi nebudou problémy. Hlavně ve smyslu, že na ně nespadnete, neposlintáte je a nebudete berlema o podlahu mlátit moc nahlas. ☺ Kupodivu se má za to, že při vstupu nebo nástupu předložíte jednak lejstro, že tam vůbec můžete bejt, a také něco jako soupis toho, co a jak jednou provždy od lidí kolem budete potřebovat – pomoc na schodech, ve dveřích, s tácem, s kafem a vůbec.
Tahle skrumáž nebude zohledňovat věk, stav, roční období ani aktuální síly, prostě se tak nějak vycucá z prstu, abyste kdyžtak za blbce byli jen vy, a ne ti zdraví okolo. ☺ Pokud zrovna budete chtít něco jinak, dozvíte se, že „to mi vadí taky, co s tím“, nebo „ty z toho naděláš, na schodech se bojí každej“ nebo moje nejoblíbenější „nene!“ (a doplňte libovolně – tohle nemůže bolet nikoho, ten obrubník je malej, vždyť na zemi je jen listí, noťas nosíme všichni…).
Integrace v tomhle pojetí znamená „my víme, že tu s námi jsi, ale prosím tě, nepřipomínej nám to“, případně „jsem vám vděčnej, že si mě tu necháte, takže se chovejte, jako bych tu nebyl“. ☺ No potěš! Integrace je přece proces s výhodami pro všechny, a ne že jedna strana vyzobe příspěvky, dotace a udělá si promo, zatímco druhá bude pro sichr zneviditelněná sedět v koutě.
Těžko říct, kdy přesně se ve světě handicapu stal z vděčnosti prázdnej a veskrze vyděračskej argument. Máme 21. století, a já stále narážím na to, že se pro člověka s postižením něco narychlo uplácá a nedotáhne se to do konce. Přesto jaksi civilizace čeká, že za tu šišatou snahu budu imrvére neskonale vděčná. Za křivej nájezd a nerovnoměrný chodníky, za výtahy dva a půl kiláku od místa určení, za nové bezbariérové budovy, ve kterých jsou schody…
Jenže tady opravdu neplatí, že je to lepší než drátem do oka. ☺ Je to podobnej nesmysl, jako byste miminko dali do kočárku, kterému chybí kolo a kus madla, nebo měli doma ledničku, co chladí jen v úterý, v březnu a na Silvestra. ☺ Nedotaženej a nedomyšlenej „projekt“ člověku s postižením vysloveně uškodí, protože mu připomene jeho vlastní diagnózu dost drsným způsobem.
Handicap s vděčností nemá co dělat. Jsme na vás v lecčems prostě závislí, tedy na tom, jestli budete ochotni nám pomoct. Normálně pomoct, ne s pocitem, že děláte něco navíc, za co se pak budem klanět k zemi. Nechcem být jen bytůstky, o které se někdo postará, a pak za to má frčky nebo lepší karmu.
Dobře víme, kolik toho kdo pro nás dělá. Ale mezi tím a mezi vynucenou vděčností, že pro nás vůbec někdo něco dělá, je obrovskej rozdíl.
A neznám jinou cestu, jak ho ukázat, než opakovat, že své by měli dělat i lidé bez handicapu. Nemusí jít o nic velkýho, stačí maličkosti nebo obyčejná ohleduplnost (která ve finále prospěje všem). Součástí toho je naučit se postižení brát úplně normálně v potaz. A přestat ho adorovat, bagatelizovat nebo ignorovat s tím, že je přece super, že si handicapu nikdo nevšímá.
Jenže neregistrovat a koukat se jinam fakt není totéž.
Foto: Pixabay
