Skroluju jak šílená.
Za každou větou je mezera, asi abych se stihla zamyslet, a smajlíci, aby to nepůsobilo filozoficky. I tak je poslání zjevný: ukázat druhým, že máme život pevně v rukách a užíváme si ho. Umíme čelit korporaci, šéfovi, rozcapeným klientům, nudný práci a makáme na seberozvoji, heč!
Tak určitě.
Všechny ty storky jsou si podobný jak vejce vejci a jsou boží. Aktéři v nich píšou o úplně obyčejných věcech, jako by svým postojem a diářem posilovali světovej mír. A my jim to žerem, protože chcem mít život na háku a věřit tomu, že s trochou snahy změníme a ovlivníme všechno. Musíme, protože jinak by manažerský příručky nedávaly smysl. Je to v hlavě, že jo, ne v peněžence.
Asi proto nikdo nikdy v práci neselhává, ale vyhoří. Pak z ní neodchází, ale uvědomí si, že priority má jinde a že jeho život za něj ostatní žít nebudou. Tudíž vystoupí z komfortní zóny a dopřeje si buď čas na sebe, nebo na svoje projekty, ideálně oboje. Mezitím vstává za rozbřesku, cvičí a otužuje se, protože chce a protože bez příjmu nemá na horkou vodu. Nikdy nejí smažený a sladký, protože pečuje o svoje tělo. U všeho se fotí, neb to tak dělaj ostatní, a vytáčí, pardon, inspiruje tím hodně těch, co pořád ještě chodí do práce od-do a v zaměstnání se demonstrativně nevenčej.
Časem se posty povážlivě prodloužej o úvahy nad stavem společnosti. Objevujou se odkazy na kurzy proti toxicitě, protože se nehodláme bavit s těma, co nás derou, nechápou nebo po nás chtěj něco, s čím nesouzníme. A na knihy, co dělaj z komára velblouda, ale že je napsal někdo, kdo je taky na cestě, tak maj přesah. Následujou rady, jak vystoupit z řady, jak být sám sebou nebo jak hezky vydojit, že mám rodinu, děti a psa. Sem tam se na profilu mihnou poučná videa s vysmátými lidmi bez rukou a nohou nebo přemoudřelými dětmi, co papouškujou, na co my sami nemáme koule. Jen musej mít po ruce fixu, karton nebo flipchart.
A když tohle všechno selže, dá se přijít s tím, že zdraví je nejvíc. Nebo s otázkou, jestli chodíte do práce pro peníze, do jídelny nebo za lidma, a pak se bavit vláknem dlouhým jak tejden, ve kterým se do krve pohádaj ti, co učí ostatní být zdravě asertivní a nad věcí.
Možná je to tak správně a nemá vejšku dumat nad dopadem sebeprezentace na sociálních sítích. Ale kdyby náhodou ne, pak bych lidem prahnoucím takhle veřejně po životních moudrech a zkušenostech poradila, ať se ve firmě rozhlídnou, kolik tam maj kolegů s handicapem.
Protože to jsou velmi často ti, co vystupujou z komfortní zóny imrvére. Aby se nezrakvili o kdejakou bariéru a vůbec se do práce fyzicky dostali. Aby nebyli tolik závislí jen na tom, jestli někdo jinej zdravej ustoupí ze zaběhaných představ. Aby mohli pracovat a pečovat o svoje tělo naráz. Aby nebyli za lemry nebo ty, co jsou věčně u doktora. Aby si s rozdrobeným úvazkem mohli zaplatit a dovolit aspoň něco. Aby měli šanci.
Musej stíhat tak akorát, ani moc, ani málo. Beze svědků a s vědomím, že sami nic nezmění. A musej se znát skrz naskrz, protože jinak by je názory a příručky ostatních definitivně dorazily.
Akorát maj něco, co lidi na sítích neba. Někdy na první pohled.
Jsou nedokonalí a zranitelní, bez přesahu.
Dělaj, co můžou, protože jinou možnost nemaj.
A právě proto to nikdo jako dobrou reklamu a bomba postoj nebere.
Foto: Pixabay
