Nemůžu uvěřit, že už je to tolik let.
Proteču pokladnou, cestou do šaten stejně netrefím správnej směr. Při převlékání se zamotám do ramínek od plavek, čímž nabídnu kouzelnej výhled na dámu s nahým vším, ručníkem u kotníků a černou koulí látky mezi hlavou a ramenem. Střihnu si dvakrát makarenu a zkouším dát ruce a trup tam, kde mají být, jenže ono to jaksi pruží. Abych se nezdržovala, jsem celou dobu obutá, což si ale tělo vyloží tak, že už se jde, takže při tom bezděky dělám úkroky do stran. Působím jako cvičenka, co neví, jestli zůstat ve skříňce, nebo tančit mazurku. A když už si zvyknu na těžiště, dám ruce dolů a všechno je jinak.
Nádech, výdech.
Tak já teda jdu. Musím hodně zvedat nohy a radši i hlavu, působím pak víc symetricky. Už jsem skoro i rovně, jenže na mostku se zase zkroutím a zdrcnu. Možná nemám kam spadnout, jenže chodit po něčem, co je na něčem dalším, je výzva pro rovnováhu, asi jako na kladině. Ale patří to ke koloritu prostředí, tak se kousnu.
Jenže za lávkou je strouha. Maličká, na jeden dva dlouhé dospělé kroky. A taky si v ní hrajou děti, co se nenechají rozhodit tím, že paní přepočítává, jestli je lepší našlápnout prcka, nafukovací opici, nebo vodu. Příště si s sebou budu brát stuhy a mašle a dám se na parkour šmrncnutej baletem, možná by k tomu mohla hrát i hudba. Elá hop!
Nádech, výdech.
Teď kam s dekou. Měla by být dostatečně blízko vlezu do vody, ale dál od košů, kuřáků a lidí s balóny. Nějak strategicky u záchodu, ale zase ne v kopci, pod kopcem nebo u občerstvení, protože žár friťáku je ve sluneční lázni fakt navíc. Takové místo tu je, když zamávám rovnoměrně snědé žíňce a smířím se s opalováním šejdrem přes pravé stehno až k levému rameni. A taky se budu zvedat z rozkleku ve stylu vytírání podlahy, protože jinak to v tomhle sklonu nedám. Co všechno má v popisu práce plavčík?
Následuje puzzle. Chci, aby věci byly po ruce mně a ne kolemjdoucím, aby na ně nepražilo a nelákaly hmyz. Takže většina zůstává v batohu a já se snažím zapamatovat, kde přesně jsem, abych na deku trefila z různých směrů. Není radno se orientovat podle slunečníků, stanů a lidí, protože ti se průběžně mění. Jenže po třetím máchání mi i stromy a lavičky přijdou totálně zaměnitelné, no nic. Chtělo by to značení jako na parkovišti, bizár, vím.
Nádech, výdech.
Beru si jiné boty, tentokrát ty do vody. Pořád mi moc nejde se smířit s tím, že v sandálech ani jiných otevřených botách už chodit nezvládnu, a plavání bosky mi schází. Ale nejdřív se do vody vůbec musím dostat. Tady je naštěstí nájezd se zábradlím až do slušné hloubky, paráda! Díky tomu si připadám jako člověk, ne jako živočich, co se pere s gravitací, těžištěm a vodou a co by jinak musel pod hladinu žuchnout a na břehu lézt málem po čtyřech, případně chodit s někým za ruku až do rozplavby. Navíc ven z vody je to mnohem těžší, takže jsem se do kovového zábradlí regulérně zamilovala. Nešlo by taková stavět i jinde v exteriérech? Vážně ne?
Potřebuju kafe, ideálně kdyby ke mně samo přišlo, nemají tu drony? Přezouvat a přesouvat se je další prostocvik. Takže co? Odpočívat relativně uvolněně na dece, nebo se hecnout, napnout, máknout a jít za vidinou kofeinu? Chce se mi absolvovat další makarenu? Chce se mi sedět ve společnosti, protože ho do iluzorního soukromí neodnesu? Jasně že ne. Ale stejně to udělám. Chce se mi totiž čůrat.
Teď kafe. A výdech.
Na koupališti jsem byla asi po osmi letech, už si to ani nepamatuju. Mám k vodě poněkud rozporuplnej vztah, potřebovala bych se vždycky octnout na hladině nebo na dece a neztrácet síly ničím mezi tím. Všechny ty dlažby, písky, štěrky, kamínky, trávníky, schůdky, mola, lidi, slunečníky, stany i hračky, to je vážně dost náročnej a kluzkej slalom. A to bych se ani nemusela stydět v plavkách a pohorkách, mírně dezorientovaná z toho, odkud že jsem to vlastně přišla. Ke všemu ve vodě ležím šejdrem a některá moje tempa nejsou ani efektní, ani efektivní, jenže nikde jinde se tak hezky neuvolním a většinou ani neochladím.
Pořád je to něco za něco. A na koupáku víc, než se zdá.
Díky všem, co si to uvědomujou a co v tom plavou s námi.
Foto: Pixabay
