Procházím si tak nedávné titulky novin, načež upoutá moji pozornost zpráva na téma bossingu a sexuálního obtěžování na Ministerstvu pro místní rozvoj. Ne že by takových zpráv nebylo málo, ale ve zprávě mě zaujaly následující věty, cituji: „Zaměstnankyně odboru, jejíž jméno redakce zná, se údajně kvůli tomu dostala do vážných psychických problémů. ‚Docházelo k bossingu, kterého se na mé klientce dopustilo pět zaměstnanců, kdy na ni křičeli, ať se vrátí do blázince a odejde z místa,‘ popsala její advokátka Lucie Hrdá.“ A tak si říkám, proč ne? Proč bychom se vlastně nemohli vrátit do blázince? A jaké by to asi tak bylo?

Dějství 1. Příjem.

Představuji si, jak mě vezou sanitkou. Naproti mě sedí sanitář držící v ruce záznam před nástupem do sanitky. „Můžu si to přečíst?“ Podá mi zprávu, kterou si přečtu a pronesu: „Ale to není pravda.“ Odpověď dále neřeším, beztak se odsud nedostanu: „Víte, jestli vás máme odvézt, tak tam něco napsat musíme.“ Na příjmu obligátní pohovor na intimní témata vnitřního prožívání: „Myslíte si, že jste prožíval pocit jakéhosi náhlého velkého AHA!, kdy vám do sebe všechno jakoby zapadá?“ „Ano, tak nějak.“ A to by do úspěšného přijetí tak nějak zapadalo…

Dějství 2. Uklidníme se.

Je noc a ticho, procházím jednotlivými pokoji oddělení. V některých pokojích to více nebo méně zapáchá potem. Mám pocit, že na lůžkách leží mrtvoly, nehybné oběti válečného konfliktu. Někteří ranění ještě oddychují a čekají na ošetření. Občas někdo ze spaní zasténá. Je mi z toho úzko, a tak se odebírám na toaletu. Z kostelní věže se ozývají zvony odbíjející půlnoc. V hlavě mi vyskočí myšlenka: „Komu zvoní hrana?“. Vysvětlení se nabízí samo: poslední zvonění na rozloučenou obětem výbuchu jaderné bomby. Opravdu je to tak vážné? Ano, je. Po rozednění nastupuje nová „čerstvá“ služba na oddělení. Nechci si vzít léky, protože už znám vedlejší účinky, a tak diskutuji a chci si povídat: „Jestli si ty léky nevezmete, tak vás pošleme na 27 a tam je to ještě horší.“ Poslední varování, které mě minulo. Nastoupí dva statní ošetřovatelé, kteří mě uzemní na lůžko. „A klid!“. Na oddělení 27 přezdívaném „neklid“ přede mnou v jediných dveřích stojí více než pět ošetřovatelů a snad i nějací lékaři. „Tak se otočíme a dostanete injekci do zadečku, jo?“ Tady je jakýkoliv vzdor marný. Následuje delší spánek. A klid.

Dějství 3. Návrat do reality.

Po několika týdnech a užívání léků se začínám pomalu probouzet do reálně skutečných dnů. „Ranní rozcvičky už se nekonají?“ „Ne, tady u nás na oddělení máte k dispozici kartu a za aktivity v celém areálu dostáváte razítka.“ Razítka mám rád, ale aktivity ještě více. Seznamuji se také s novými pacientkami a pacienty. Jedna pacientka si mě obzvlášť oblíbí a chodí si se mnou povídat. Předčítám jí z knihy o životě krasobruslařky. Je hodně unavená, a tak při čtení někdy usíná. Jiná pacientka mi nakreslí malý obrázek. Dodnes ho mám schovaný u sebe v peněžence na památku. Vzpomínám také na to, jak se mi z nočního stolku přes noc záhadně „vymístil“ celý štrůdl. Není se čemu divit, protože už vím, že po některých lécích přichází jako vedlejší účinek nezvladatelná chuť k jídlu. Vzpomínám na večerní povídání se spolupacienty na „kuřárně“, což byla asi nejoblíbenější sociální místnost na oddělení. Fascinují mě příběhy ostatních. A také vzpomínám na procházky rozlehlým parkem, na arteterapie, na kavárnu v „Páté koloně“, kde obsluhují sami ostatní pacienti nebo pacientky. Někdy bych se rád vrátil „Mezi ploty“ na festival, abych jen tak zavzpomínal. A mohu k tomu napsat jediné: Jestli si tvrdošíjně myslíte, že sem nepatříte, tak se vraťte do blázince! Sem se totiž nechodí za trest, ale protože si to nějak zasloužíte. Užívejte si to a nebojte se: v blázinci všechno funguje jak má a na rozdíl od některých, jinak zcela „normálních“ lidí, na vás budou na patřičných pavilonech hodní. Ve skutečnosti je totiž blázinec „tam venku“. Tam, kde se haraší bossingem, lhaním, manipulacemi, výhrůžkami a často navíc i skutečnými zbraněmi.

Foto: Pixabay

Picture of Vít Kettner

Vít Kettner

Vít působí od konce 2020 v Reveniu jako projektový manažer a v současnosti má na starosti také IT podporu, podílí se na správě webů spolku včetně magazínu Inspirante. Vystudoval Fakultu sociálních věd UK, kde také působil krátce jako vedoucí IT oddělení. Předtím pracoval přes 14 let v Evropském sociálním fondu na MPSV. Vítek se s úžasem z rozmanitosti světa stále něco nového učí. Naposledy se pustil do studia oboru řízení IT technologií, což však mj. ze zdravotních důvodů nedokončil. Svému zdravotnímu omezení dlouho vzdoroval a odmítal si jej připustit. Nakonec se však po opakovaných hospitalizacích se svou diagnózou s pokorou smířil a těší se na každý nový den. Je ženatý s manželkou Vendulou a má syna Vojtu.

Další články

Podpořte nás

Náš účet je:
115-5689490267/0100

Vězte, že veškeré finance půjdou na rozvoj projektů, které pomáhají lidem se znevýhodněním plnit si kariérní a životní sny. Inspirante je jedním z nich!

Udržitelnost a etika skupiny ČEZ