Vyzpovídat Hanu Potměšilovou byl úkol, ke kterému jsem se přihlásil tak trochu sám. O své šéfové a o tom, co dělá v Reveniu, z. s., kde je předsedkyní představenstva, už hodně víš, něco zjistíš a něco ti prozradí v odpovědích na otázky, napovídala mi letitá praxe. Člověk míní, ale…
V den, na který jsme si povídání domluvili, jsem psal se studenty ve škole závěrečný test, pak jsem pelášil na Světový den Rosky do Klimkovic, potom se ještě sázely slunečnice jako symbol naděje pro pacienty s roztroušenou sklerózou. Takže jsme se k rozhovoru dostali kolem osmnácté hodiny. To je doba, kdy už většinou mé mozkové buňky fungují prachbídně. Tentokrát se to projevilo ztrátou pečlivě připravených a vytištěných otázek. Na většinu z nich jsem si kupodivu vzpomněl a v rychlosti jsem je napsal propiskou na list papíru. Protože však rukou už píšu hodně málo, nemohl jsem některé z nich později přečíst.
Ale nakonec se to povedlo, Hana Potměšilová odpovídala zajímavě, občas s filozofickým přesahem a měla se mnou trpělivost. To potvrzuje i údaj z časomíry mého diktafonu. Naše povídání trvalo jednu hodinu, dvacet minut a devatenáct sekund.
Začneme od začátku, prozradíte něco o svém dětství?
V dětství mě možná více než rodiče ovlivnili prarodiče. Až s odstupem času mi došlo, že už tenkrát jsem se na jejich příkladech setkala se zdravotním postižením. Dítě samozřejmě ty věci bere tak nějak automaticky. Takže jsem nepátrala po tom, proč se mnou hradecká babička nechodí plavat a mníšecký děda, kvůli jiným problémům, se mnou nejezdí na kole a nemůže lézt po žebříku na strom, aby mi natrhal třešně.
Můj druhý děda se jmenoval Václav Horyna, stejně jako hlavní postava oblíbeného dětského seriálu Přátelé Zeleného údolí. Vystudoval netradiční obor a stal se z něj odborník na rezonanční dřevo. Po roce 1948 celé jeho rodině komunisté vzali fabriku na zpracování dřeva a výrobu nábytku. Protože v republice ale podobný odborník nebyl, tak nakupoval jako ředitel jediné rezonanční pily v Československu dřevo pro výrobu hudebních nástrojů po celém světě i po únorovém převratu v roce 1948. Umřel, když mi bylo šest roků. Přesto mám na něj hodně krásných vzpomínek. Byla jsem jeho první vnouče a hodně se mi věnoval. Když mi byly tři roky, učil mě jíst v restauracích, říkal mi, jak má být na stole připraven servis pro hosta, a bral mě i na hony nebo na ryby. Občas mi ještě někdo z pamětníků, kteří jej znali, řekne, že jsem „stejná jako Václav“. Moc pěkný vztah jsem měla i s babičkou, dědovou manželkou, která se mi, když jsem už byla větší, svěřila s některými věcmi, které své dceři, tedy mé mámě, nikdy neřekla.
Střední škola je obdobím, na které většina lidí vzpomíná ráda. Těch povinností ještě většinou není tolik, skoro by se dalo říct, že jde o období bez starostí… Nebo?
Já jsem studovala gympl, ale nelenošila jsem. V roce 1994 začalo vysílat Rádio Černá Hora, v něm jsem moderovala, pak jsem byla zpravodajem z Hradce Králové. Rádio vysílalo z Trutnova a já byla jako východočeská zpravodajka holkou pro všechno. Chodila jsem na extraligový hokej do Hradce, na fotbal jsem se dívala z novinářské lóže známého stadionu „Na lízátkách“, živé vstupy jsem připravovala z výjezdů strážníků a policistů. Rodiče měli jako jedni z prvních chytrý telefon s faxem. A protože tehdy policisté i strážníci či hasiči posílali svodky událostí brzy ráno faxem, tak jsem je hned zpracovávala a posílala i já faxem do rádia, dělala jsem také různé živé vstupy. Od roku 1996 jsem přešla do Rádia OK, tam už to bylo jednodušší, to byla čistě zprávařina. Mým přítelem byl v tu dobu hlavní produkční regionálního vysílání TV Nova. I díky němu jsem si „přičichla“ k televizi a tomu, jak se má dělat. I když televize a rádio mají hodně společného, bylo to pro mě moc inspirativní.
Kam směřovaly vaše kroky po maturitě?
Po gymplu jsem se přihlásila na Vysoké učení technické do Brna. Když jsem otevřela skripta a zjistila, že osm z deseti předmětů je matika, akorát se jmenují jinak, tak jsem své budoucí studium neviděla vůbec v růžových barvách. Na gymplu jsem totiž matiku nesnášela. Do Brna jsem si s sebou vzala i jedinou knížku, Kříž u potoka od Karolíny Světlé. Na začátku semestru bylo moje rozpoložení docela pesimistické. Naštěstí jsme měli vynikajícího vyučujícího, pana profesora Meluzína. Ten nám řekl, že matika je věda pro lenochy. Uměl učit, byl přísný a důsledný, naučil nás, že matika je logická věda a promítá se i do společenských věd. A protože někteří spolužáci zjistili, že jde studovat kromě matiky i právnická fakulta, studovala jsem i já dvě fakulty najednou. Kromě toho jsem v Hradci Králové studovala také vyšší odbornou školu. Matika a vůbec vysokoškolské studium mi daly obrovský základ a naučily mě používat logiku a přemýšlet nad vším v matematických vzorcích. Matematika mě také naučila projektově myslet a plánovat. A dodnes, když se pouštím do nového projektu, potřebuju tužku a papír. Pak si nakreslím cestu a doplňuju, jak by měl ten projekt vypadat, jestli bude mít smysl a podobně. A dojdu přitom občas i k závěru, že do toho nepůjdu. To v případě, že mi logika napoví, že ten projekt by mi ten smysl nedával. Jenom bych ráda k té matice doplnila, že geometrie mi k srdci nepřirostla nikdy.
Po úspěšném ukončení studií jste se začala věnovat problematice roztroušené sklerózy? Jak se stalo, že jste se od matiky přesunula k medicíně?
V tomto případě jsem nejprve poznala Evu Kubala Havrdovou, naší špičkovou lékařku, která se léčbě roztroušené sklerózy věnuje. Rok a půl jsem s ní spolupracovala, a až když jsem čekala Kubáka (prvorozený syn Jakub, pozn. red.), začal vznikat i web Aktivní život, zaměřený právě na roztroušenou sklerózu.
V té době bylo těch informací o této neurologické nemoci pořád ještě málo. Chtěla jsem proto na našem webu přinášet i novinky ze zahraničí a informace pro pacienty, které tehdy u nás ještě veřejně vyhledatelné nebyly. Navíc jsem se seznámila s doktorkou Martou Vachovou, která vede RS centrum v Teplicích. Skamarádily jsme se. Místo výběru oblečků a výbavy pro naše malé děti mi Marta vysvětlovala a ukazovala, jak vypadá nález ložiska roztroušené sklerózy na snímku z magnetické rezonance. A nebylo výjimkou, že jsme občas vydržely u této činnosti do ranních hodin. Já jsem navíc získala pocit, že nejsem pro tyto dámy jen takzvaná „podržtaška“, ale o RS něco vím. Možná jsem jim dávala občas i hloupé otázky, ale obě byly vstřícné a vycházely a pořád mi vycházejí vstříc. To platí dodnes, protože na Aktivním životu spolupracujeme společně. Na druhé straně jsem si ověřila, že v podobné pozici jako já na začátku, tedy v horší, protože se s tou nemocí potýkají, jsou sami pacienti. Někteří lékaři jim neuměli nebo nechtěli vysvětlit, jak se nemoc bude projevovat, nebo jim těch informací nedávali dostatek a také někdy ne úplně vhodnou formou. I proto se dost často stávalo, že se pacienti báli lékařů na svou nemoc zeptat, ani v práci o ní raději nemluvili, aby se jich třeba zaměstnavatel jako neperspektivních zaměstnanců „nezbavil“.
V této oblasti máte za sebou velký kus práce. Zhruba do osmdesátých let minulého století byla diagnóza roztroušená skleróza považována za jednu z nejhorších. Kromě osvěty k tomu samozřejmě přispěl i pokrok v medicíně a nové metody léčby. Jak ty změny vnímáte vy? Spolupracujete totiž nejen s lékaři, ale i s Roskou (pacientské sdružení osob s diagnózou roztroušená skleróza).
Přednáším začínajícím lékařům v oboru RS a zdravotním sestrám. Snažím se jim vysvětlit, že to, jak pacientovi jeho nemoc dokážou přiblížit a vysvětlit jim, v čem je může, ale nemusí omezovat, je nesmírně důležité. A také klíčové pro to, jestli pacient bude při léčbě spolupracovat. Při těch přednáškách se snažím navodit situaci, kdy jsou moji posluchači v roli pacienta a dozvědí se novou diagnózu. Pak na ně nahrnu strašně moc informací z oblasti, které nerozumějí. Často cíleně zvolím nějakou problematiku ze sociální oblasti. A pak je vyzvu, aby zkusili říct pět základních informací, které si zapamatovali. Samozřejmě to většinou nezvládnou. Když jim pak vysvětlím, že na rozdíl od nich se pacient dozvěděl, že trpí roztroušenou sklerózou, snad jim takový příklad v hlavě zůstane. A oni budou trpěliví a dokážou odpovídat a vysvětlovat. Měli by to přitom brát jako samozřejmost, ne že to dělají navíc. Takovým přístupem přispějí k tomu, že pacient bude spokojený a bude vědět, že se může zeptat a také se dočká odpovědi. A tím se vracím k počátku této otázky. Důležité je, aby pacient měl k lékaři či zdravotní sestře důvěru a nebál se zeptat na věci, které s jeho chorobou souvisejí.
Tento rozhovor vyjde v magazínu Inspirante. Ten je jedním z projektů zapsaného spolku Revenium. Můžete prozradit, kdo a jak na nápad založit Revenium přišel?
Už dříve jsem se ve svých aktivitách zabývala zaměstnáváním lidí se zdravotním postižením, řadu projektů jsem vymyslela a pak posunula nebo jsme je posouvali s mými spolupracovníky. Některé fungovaly a fungují, jiné se však vydaly směrem, který se nám tolik nezamlouval. A také proto jsme si s dalšími třemi zakladateli Revenia, Petrou Horákovou a s Petry Vyhnánkem a Horkým, řekli, že jsme sice rádi, že naše nápady a projekty pomáhají, ale že bychom rádi společně zkusili vymyslet něco, co bude mít smysl a co budeme rozvíjet společně. Teď se zase vracím k mé tužce a papíru. Nakreslila jsem na čistý bílý list z pravého dolní rohu cestu do levého horního a každý z nás napsal, jaké téma by chtěl rozvíjet. My jsme tam napsali, co každý z nás umí, a bavili jsme se o tom, jak ty aktivity nebo projekty podél té cesty budeme společně budovat a rozvíjet. Určitě jsem se nechala při nápadu na Revenium inspirovat svými dřívějšími zkušenostmi.
V období, kdy se měnil zákoník práce a zákon o zaměstnanosti, jsem byla neplaceným poradcem Sdružení automobilového průmyslu. Tehdejší předseda sdružení Antonín Šípek mě vyzval, ať navrhnu něco smysluplného, co by umožnilo zůstat ve fabrice, byť v nějakém omezeném režimu, i starším pracovníkům nebo lidem po úrazech a podobně. Aby mohli zůstat ve svém oboru a předávat zkušenosti mladším kolegům. Ale ty věci bylo třeba vyzkoušet v praxi. Když jsem se ptala šéfů firem, kdo mi půjčí na vyzkoušení takového nápadu „kus fabriky“, zpočátku se tvářili všelijak. Časem se však zadařilo, přestali mě vidět jako holku v lodičkách a možná se více zamysleli nad tím, že nikdo z nás neví, kdy se do situace pacienta nebo pracovníka s omezením sám dostane.
Už jsme uvedli, že Revenium zastřešuje více projektů…
Tady se vrátím k předchozí odpovědi a mým zkušenostem z automobilového průmyslu. To mě totiž přivedlo k myšlence, že pro každý subjekt je důležitá vlastní výroba. Ideálně taková, kterou lze, pokud je trh přesycen nebo nefunguje ideálně, přetavit v něco jiného. Takže ani Revenium nemůže dělat jen to, co nám dává smysl a co nějaké projekty rozvíjí, ale musíme mít vlastní výrobu. A to takovou, která nám bude i vydělávat a nebude konkurovat jiným sociálním podnikům nebo neziskovkám. A společně s kolegy zakladateli jsme se pokusili napsat, za co v domácnostech nejvíce utrácíme. U prvních tří komodit se ukázalo, že v nich podnikat nechceme, protože bychom konkurovali jiným sociálním podnikům. Ale s Petrem Vyhnánkem jsme se shodli, že máme doma každý měsíc mnohakilogramovou spotřebu výběrové kávy. Proto jsme spustili Naturpark 12 v Kokoříně, což je pražírna výběrové kávy. Tu provozujeme na principech sociálního podnikání. Časem jsme zjistili, že jsme jedinou pražírnou výběrové kávy v rámci EU, která funguje na principech sociálního podnikání. A také jsme se napojili na celosvětovou asociaci pražíren výběrových káv.
Vypadá to až idylicky, ale pražírnu výběrové kávy na Kokoříně jste spouštěli v období, kdy se u nás objevil covid a začala platit přísná protiepidemická opatření…
První rok a půl byl pro nás hodně obtížný. Nabrali jsme první kolegyně a kolegy do logistiky a výroby, ale neměli jsme žádný odbyt. Nefungovalo gastro, takže jsme prakticky neprodávali. Ale chtěli jsme naše zaměstnance udržet. Podařilo se mi „zlomit“ banku, aby nám poskytla provozní úvěr. Tu situaci jsme ustáli a zaměstnance jsme udrželi. Kávu nakupujeme ve velké míře z kávové burzy, která funguje v Belgii, a od dvou přímých prodejců z malých farem. A přímo z kávové burzy nám dávají tipy na konkrétní farmáře, kteří pěstují kávu s určitým sociálním přesahem. Například podporují matky samoživitelky nebo sportovkyně z Etiopie. To, co děláme a jak to děláme a také se o tom v rámci Revenia bavíme, to vše souvisí s principy sociálního podnikání.
Teď se Revenium pouští do projektu, který je inspirován Neratovem, horskou příhraniční vesničkou v Orlických horách. Můžete prozradit, o jaký projekt jde a jak zapadá do aktivit, které už Revenium má?
Nezisková organizace Sdružení Neratov pomáhá lidem s postižením a společně s nimi se podílí na obnově poutního místa a návratu života do kdysi vysídlené vesnice. Propojení s Reveniem vychází z velké části z toho, že jsem v Neratově poznala Antonína Nekvindu a jeho bratrance faráře Jana Suchára. Mimochodem, moc ráda poslouchám jeho kázání. Několikrát jsme se společně radili, jak posunovat Neratov a naše Revenium. Antonín, sám bývalý top manažer skupiny PPF na Slovensku, s nímž se znám už zhruba patnáct let, mi hned při prvních debatách vysvětloval, že v Neratově je velké nadšení a pracovitost, ale chybí jim vize, jak pokračovat. Přitom ten potenciál byl a stále je velmi zajímavý. Je tam nádherný kostel se skleněnou střechou, rekreační chata, na kterou jezdí v turnusech školáci, je tam prádelna, farma i minipivovar. To vše funguje na principech sociálního podnikání. V současnosti tam bydlí sto zaměstnanců, kteří mají zdravotní postižení. Bydlí tam i rodiny, jež mají vlastní děti, přistěhovaly se tam i rodiny zdravých rodičů s těžce postiženými dětmi. I proto bylo potřeba, aby v Neratově, respektive v Bartošovicích, vznikla moderní speciální škola, která nikde v okolí v Orlických horách není. A tak postavili vlastní speciální základní školu, která má odlehčovací i odpočinkové pokoje a také pokoje na přespání, aby si dítě mohlo přes den jít lehnout. Škola se rozvíjí hlavně díky obrovskému entuziasmu paní ředitelky Bronislavy Havlíkové. A tu jsem požádala o radu. Škola totiž často v období letních prázdnin poskytovala své odlehčovací prostory, které jsou vhodné pro děti s různými typy těžšího a těžkého zdravotního postižení, rodinám, jež je začaly využívat jako dovolenkovou „ubytovnu“. V Česku totiž rodiny, v jejichž středu je dítko s nějakým zdravotním omezením, víceméně nemohou prožít dovolenou společně. Chybějí ubytovací zařízení, která by mohla poskytnout vhodné zázemí pro děti či dospělé s těžším či těžkým typem postižení a zároveň by nabízela dobré gastro a volnočasové zázemí a posloužila by více rodinám najednou. A tak jsme začali přemýšlet o tom, že bychom podobný areál vybudovali na Kokoříně. Tím, že bychom zrekonstruovali starý penzion, vybudovali bychom místo, které bude přátelské nejen běžným, zdravým návštěvníkům, ale i lidem s různými zdravotními specifiky. První dva roky, kdy jsme s panem architektem a naším engineeringem vše dávali na papír, jsem řešila a i nyní, během rekonstrukce, řeším snad miliony drobných úprav. Ty by v důsledku měly pomoci vybavit pokoje tak, aby jejich budoucí obyvatelé s jakýmkoliv postižením měli patřičný komfort. Často to jsou drobné vychytávky. Zkrátka chceme, aby každý pokoj byl ke svým obyvatelům přátelský a abychom se mohli stát také virtuálním domem pro někoho, kdo má zdravotní problém. I proto by penzion u nás na Kokoříně mohl sloužit jako ukázkový pro někoho, kdo by se podobné zařízení rozhodl postavit, byť třeba na druhém konci republiky.
Za své počínání jste získala ocenění Žena regionu, jste TOP ženou Česka, byla jste vybrána v letech 2015 a 2016 mezi pětadvacítku žen veřejné správy. Další ocenění neuvádím, abych vám nechal místo na odpověď. Jak je vnímáte?
Každé ocenění nebo pochvala mi udělaly radost. Člověk má pocit, že si někdo všiml, že dělám něco užitečného a snažím se to dělat co nejlépe a ve prospěch lidí, kteří to kvůli zdravotnímu či jinému znevýhodnění nemají jednoduché. Ještě cennější bylo pro mě to, že v určitém věku pochopily i moje děti, proč s nimi nemůžu být doma každý večer, ale někdy během roku třeba jen dvakrát nebo třikrát v týdnu. Mám na to vzpomínku, která mě hodně pohladila po duši. Nějakou dobu jsem ocenění měla vystavená na polici v pracovně. Ale pak mě přestalo bavit z nich utírat prach, tak jsem je sundala. Dcera se mě po pár dnech zeptala, proč jsem je dala pryč. Vysvětlila jsem jí to, ale ona dodala, že to je škoda, protože když za ní přijde návštěva, vždy se ráda pochlubí tím, co dělám a že mám za to i ocenění. To je pro mě důležité. Stejně jako to, když mi děti řeknou, že mě mají rády i pro to, co dělám. A už chápou, proč to dělám. A já mám pak hřejivý pocit, že si mě trochu váží. To pro mě znamená strašně moc.
Předsedkyně představenstva Revenia, zakladatelka a provozovatelka webu Aktivní život, členka dozorčí rady Nadačního fondu Impuls a členka dozorčí rady v Magdalena o. p. s. K tomu jste i odbornou lektorkou Institutu postgraduálního vzdělávání ve zdravotnictví. Zase jsem určitě na nějakou aktivitu zapomněl. To musí být obrovský pracovní zápřah! Zajímalo by mě, kolik hodin máte vyhrazeno pro spánek a odpočinek? A jestli prozradíte, z jakých studní berete energii a také inspiraci, určitě to bude motivací nejen pro čtenáře Inspirante…
S tou energií to není žádná velká věda. Věřím tomu, že jsme se všichni narodili do velké skládačky jménem puzzle a máme ten náš obraz, který svým počínáním tvoříme, už nějak daný. Ty malinké dílky puzzle jsou však mimo rámeček a do té skládačky je svou prací a svým životem umisťujeme. Já jsem si nikdy nic neplánovala. Kromě rodinné hypotéky a úvěru a celé rekonstrukce areálu na Kokoříně, kde jsou ty věci dané, nepřemýšlím o tom, co budu dělat za tři nebo pět let. Všechno mi do života tak nějak přišlo samo. Pokud to dávalo smysl, pustila jsem se do toho. A když mi někdo přinesl projekt a neměla jsem na něj kapacitu, řekla jsem, že je to fajn nápad, ale pojďme se o něm pobavit třeba za tři roky.
A recept na energii?
Vyrůstala jsem v domě uprostřed lesa v souladu s přírodou a naučila jsem se poslouchat své tělo a duši. Na jaře a v létě mi tak stačí tři až čtyři hodiny spánku, v zimě jsem trochu jezevec, to naspím o hodinku, hodinku a půl déle. Ale o víkendu dokážu vlézt do postele v devět večer a vstanu až druhý den v půl jedenácté. Zkrátka naslouchám svému tělu. Co se týká odpočinku, ráda se hrabu v hlíně. Třeba pletí a stříhání zahrádky je pro mě relax jako hrom. Dokážu i kydat hnůj, naštípat dříví či další práce, které k chalupě, dvoru či zahradě patří. Mám i takový rituál, kdy večer kolem jedenácté, kdy manžel a děti už zalehnou, zalezu do kuchyně a uvařím jim oběd či večeři na další den a nachystám svačiny. Také ráda jezdím na všem, co má kola. Platilo to i pro motorku, ale tu mi manžel zakázal. Tak se ráda projedu na koni, to je další moje radost.
Poslední otázka: Kdybyste měla říct, jaká je Hanka Potměšilová, co byste odpověděla?
Že jsem v některých věcech hodně paličatá a že se svůj názor snažím obhájit, i když jsem na to jen sama. Nesnažím se však nikomu své názory vnucovat. Když někdo (tady to myslím i pomyslně) řekne, že skočí do ohně, tak mu vynadám a pak ho ještě pro jistotu poliju vodou, než tam skočí. A mám ráda diskusi. Proto si ráda vyslechnu i protiargumenty, protože jsou pro mě cenné. Naopak nemám ráda ploché řeči. Snažím se, aby moje děti dokázaly mít svůj názor a uměly ho pevně obhájit. I když třeba jako jejich máma s tím názorem nesouhlasím, v klidu je vyslechnu a pak jim vždy řeknu svůj. Ale jak se pak rozhodnou, zda si něco ode mne převezmou, je pak už většinou jen a jen na nich.
Foto: Jakub Potměšil & autor
