Upozornění: V následujícím sloupku budu probírat nedobrovolnou sterilizaci, odebírání dětí a samovolný potrat.
Tu chvíli si pamatuji velmi dobře, ačkoliv se odehrála před deseti lety. Seděla jsem v pracovně psycholožky, která mi právě diagnostikovala autismus. Bylo mi sedmnáct. Položila jsem jí dotaz: „A budu moct mít děti?“ Na to mi odpověděla: „Budeš moct mít děti, ale nemůžu zaručit, že to nebude horší.“
„Že to nebude horší“ jsem si pro sebe přeložila jako „že nebude mít horší život než já“. Tehdy jsem to moc nezpochybňovala – brala jsem to tak, že mám postižení, a pokud bych se rozhodla porodit dítě, možná bych ho akorát přivedla do nešťastného života. Cítila jsem, že je na mně něco špatně. V té době jsem na internetu procházela diskuze o autismu. Z devadesáti pěti procent se tam vyskytovali pouze rodiče autistických dětí a radili si, kam „odložit“ dítě, až vyroste, a co udělat pro to, aby bylo méně autistické. Někdo tam napsal, že má dítě na bezlepkové dietě, aby snížil jeho autistické projevy. Začala jsem s bezlepkovou dietou taky v domnění, že už nebudu autistka. Po pár dnech diety mi však bylo blbě a můj autismus nezmizel. (A vy to už prosím nezkoušejte.)
Až teď, po deseti letech, jsem si uvědomila, jak vlastně ta psycholožka a ti lidé z internetu do mě vštěpovali nenávist k sobě samé a i k jiným autistům. Kdo má právo rozhodovat o tom, čí život je horší? Co je vlastně špatný život? Že někdo nemluví, třepe rukama a hraje si celý den s jednou hračkou? To je opravdu tragédie. (Tohle byla ironie.)
Tohle byl ale ještě čajíček oproti tomu, s čím jsem se od té doby setkávala. Že se v Česku pokoušejí úřady odebírat děti postiženým rodičům, se občas dostane do médií. Argumentují tím, že dotyční nejsou schopni se o dítě postarat, aniž by je viděli nebo aniž by jim nejdřív nabídli asistenci. I mezi veřejností se objevují lidé, kteří zpochybňují, že by postižený člověk mohl být dobrý rodič. Někteří lidé, kteří prý mají autistické příbuzné, mi občas na internetu píší, že nemohu mít děti, manžela, partnera ani nic podobného, protože „na to nevypadám“ nebo protože jsem „příliš nemocná“. Dokonce mi pár lidí napsalo, že pochybují o tom, že by mě vůbec někdo dokázal milovat. Jeden ředitel neziskové organizace zabývající se autismem mi dokonce řekl, že se mu ulevilo, když jeho autistická sestra samovolně potratila, protože se prý o děti nezvládá postarat a on se musí starat o jejího syna. Nikdy jsem si potratem neprošla, ale myslím, že se dají najít lepší řešení pro děti, jejichž rodiče péči o ně nezvládají, než aby si museli projít něčím tak bolestným.
Já samozřejmě vím, že jejich věty na mou osobu jsou lži. Ale pokud je vám -náct a žijete s diagnózou autismu, s těmito větami od dospělých se můžete ztotožnit a začít věřit tomu, že nikdy rodinu mít nebudete. Pokud se dobrovolně rozhodnete nezaložit rodinu, je to v pořádku – ale stejně tak je v pořádku rodinu založit.
Před pár lety vyvolala mezi autisty z USA negativní ohlas kniha To Siri With Love od publicistky Judith Newman, která v ní popsala život se svým autistickým synem Gusem. Krom toho, že do knihy uvedla věci, které by se nejspíš styděla o sobě říct, napsala, že využije právních prostředků k tomu, aby nechala svého syna sterilizovat, protože se bojí, že by její syn mohl někoho přivést do jiného stavu, a že k sexu mezi nimi by jako kulisa posloužily skeče komika Bennyho Hilla. Doufám, že paní Newman nebude protestovat, až bude stará a nemohoucí a Gus jí zakáže sex, protože by mu to připomínalo Zpívání s Dádou.
Proč mají někteří lidé potřebu rozhodovat o životech druhých?
