Píšu svůj poslední text ze série Psychokoutek. Poslední tři roky jsem v něm sdílela střípky ze svého života.
Jedna postava přitom tvrdošíjně trvala na své účasti: úzkost.
Někdy se objevila nenápadně a měla jen štěk. Jindy hrála vedlejší roli. A občas si zabrala téměř celou scénu.
Docela dobře to vystihuje můj život s úzkostnou poruchou. Plete se mi do života stejně neomylně, jako se pletla do mých textů.
Za ty roky jsem zjistila, že neexistuje jedna správná odpověď. Nejvíc se mi osvědčilo mít jich v zásobě víc.
Když nemůžeš, tak…
V Patentu na trapasy jsem psala o tom, jak nerada opouštím bezpečí svého domova. Psala jsem tam o své agorafobii. K ní se u mě venku snadno přidají další obavy, třeba z trapasu při placení v obchodě, když zapomenu kartu a moje úzkost vystřelí na maximum.
Zvenčí přitom nemusí být nic znát. Úzkost běží spíš v mé hlavě a vyčerpává tělo. A nenápadně napovídá:
Raději tam nechoď.
Hlavně nic nepokaz.
Vydrž.
Měj věci pod kontrolou.
A když něco nezvládnu, snadno se přidá další hlas: Ostatní toho zvládnou víc. Měla by ses víc snažit.
Jenže stejná činnost nemusí každého stát stejné množství energie. Navenek může být můj den úplně obyčejný, zatímco uvnitř běží druhá směna plná plánování, předvídání a připravování se na „co kdyby“.
Dřív jsem automaticky hledala řešení v tom, že musím ještě trochu přidat. Dnes se učím připustit i opačnou možnost.
Když nemůžeš, tak prostě uber.
Kdo uteče, vyhraje?
Ve starším sloupku Tančím s úzkostí jsem se ve snu ocitla zpátky v dětství – na gymnastickém závodě. Byla jsem nepřipravená, dostala jsem stuhu, se kterou jsem neuměla cvičit, a měla předstoupit před diváky a porotu.
Krásná noční můra pro člověka, který nerad dělá chyby.
Utéct?
Dřív velmi lákavá varianta. „Kdo uteče, vyhraje.“ A ono to opravdu funguje. Když se něčemu vyhnu, úzkost klesne. Jenže zároveň přicházím o možnost zjistit, že tu situaci dokážu ustát.
Odstoupit?
Taky možnost. Rozumná a dospělá.
Nebo vzít stuhu, něco improvizovat a smířit se s tím, že budu cvičit blbě a vypadat jako idiot?
Kupodivu mě nejvíc bavila právě poslední možnost. Možná proto, že v sobě má trochu rebelie. Nemusím pokaždé udělat přesně to, co mi diktuje úzkost. A nemusím ani poslušně plnit vlastní představu o tom, jak se má správně zachovat psychicky vyrovnaný člověk.
Někdy má smysl neutéct. Jindy odstoupit. A občas třeba zamávat stuhou a udělat ze sebe idiota.
Důležité je, že už neexistuje jen jedna automatická odpověď.
Neměnit sebe, ale prostředí
Dlouho pro mě bylo skoro samozřejmé hledat chybu i řešení u sebe. Něco lépe zvládnout. Překonat. Natrénovat.
Ve sloupku Rychle a zběsile? jsem přemýšlela, jestli nepotřebuji nové auto. V pražském provozu jsem měla pocit, že musím spěchat a jezdit na hraně svých možností i možností svého staršího Golfu. Až když jsem jela po maloměstě, došlo mi, že tam můžu řídit úplně jinak. Pomaleji a klidněji.
A pak mi docvaklo, že možná nepotřebuji změnit auto ani sebe. Možná potřebuji novou adresu.
Na jaře se tedy budeme stěhovat.
Někdy tedy stojí za to něco překonávat. Jindy není potřeba předělávat sebe, ale změnit podmínky, ve kterých máme fungovat.
Nemusím na to být sama
Dlouho mi také trvalo sdílet svou nepohodu s blízkými lidmi. Dnes jsou vztahy důležitou součástí mé záchranné sítě.
Partner, rodina, přátelé, psychoterapeut, kolegové. Všichni mi pomáhají držet duševní stabilitu. A také fenka, která má na psychologické intervence poněkud omezený repertoár, ale zato velmi stabilní pracovní nasazení.
O Ajše jsem kdysi napsala: Jak je důležité míti Ajšu. Pomáhá mi totiž držet režim, vytahuje mě ven a občas mě přiměje překonat i sociální nepohodu. A když vyčmuchá pamlsek na stole psychiatra, připomene mi, že není nutné brát sebe ani život pořád tak vážně.
Vedle lidí jsem si za ty roky vytvořila i vlastní výbavu první psychické pomoci. Některé techniky jsou docela běžné. Jiné trochu kuriózní. Třeba když odcházím z domu, raději už se znovu nedívám do zrcadla. Nechci najít chybu, na které bych se začala točit.
Víc než jedna odpověď
Jedním z nástrojů se pro mě stalo i samotné psaní Psychokoutku. Když psychickou nepohodu převedu do slov a příběhu, dostává neuchopitelná úzkost trochu uchopitelnější tvar. Někdy se na ni díky psaní dokážu podívat i s odstupem – a občas se jí i zasmát.
Svůj příběh jsem se rozhodla sdílet také v podcastu Za zrcadlem. Třeba to někomu pomůže necítit se se svou zkušeností tak sám. Vědět, že úzkostná porucha není osobní selhání a že na ni neexistuje jedna správná odpověď.
Za ty roky už nehledám jeden návod, který bude fungovat pokaždé. Někdy potřebuji ubrat. Jindy neutéct. Změnit podmínky. Opřít se o druhé. Použít něco ze svých triků. Nebo dát tomu, co se děje v hlavě, tvar pomocí slov.
A pořád se občas netrefím. Někdy se přemůžu ve chvíli, kdy bych potřebovala odpočívat. Jindy se něčemu vyhnu a až potom mi dojde, že jsem to možná zvládnout mohla. Ani po letech nemám pokaždé správnou odpověď.
Mám ale víc možností než dřív.
Úzkost z mého života nezmizela. Ale čím dál častěji nemusí psát celý scénář a může zůstat jen ve vedlejší roli.
