Jestliže existuje rada pro čerstvě diagnostikované pacienty s roztroušenou sklerózou, pak zní: „Nesnažte se uzavřít se s nemocí sami do sebe. Neodhánějte od sebe všechny ty lidi, co vás mají rádi. Oni jsou totiž vaše naděje, že s ní budete schopni žít dál. Vím moc dobře, jak se vaše důstojnost nechce smířit s tím, že byste měli být odkázáni na jejich pomoc. Já vím, jak černé myšlenky se vám honí hlavou. Neodsuzuji ani ty, kteří by si dokonce i chtěli sáhnout na život. Já totiž opravdu vím, jak moc těžké to je. Protože jsem si tím vším prošel, “ říká Jiří Dudycha, majitel a provozovatel známé keramické dílny Duke Bohemia.
S tímto sympatickým padesátníkem si povídáme v prostředí útulné rodinné galerie AD (iniciály jeho ženy Aleny Dudychové) na pražském Starém Městě. Vypráví o sobě velice otevřeně, uvolněně, má živé tmavé oči, často se usmívá, v jeho společnosti je velice snadné zapomenout na pár francouzských holí, které má decentně opřené o židli, a bez kterých už bohužel neujde ani krok.
O nemoci, která přichází bez varování
Pochází z Litomyšle a jeho děda i táta byli uznávaní sochaři a keramici. Vyrůstal v tvůrčím uměleckém prostředí a přiznává se k poměrně divokému mládí. Pouštěl se do všeho, co se dalo. Lezl na skály, trampoval, spal pod širákem, kreslil, zkoušel i sochařit. A prý dokonce ani nebyl špatný. Jenže to nestačilo, protože on chtěl být nejlepší. Vyniknout v prostředí ateliéru jeho charismatického otce, jehož osobním přítelem byl například Olbram Zoubek a dodnes ho navštěvují další nesmírně talentovaní výtvarníci, určitě nebylo snadné. A právě, když se jako mladý kluk hledal, dostal ten šílený nápad. Těsně před maturitou utéct do USA. „Byl jsem neuvěřitelně naivní. Policie mě vyndala z vlaku už na maďarsko-jugoslávských hranicích. Následovala vyšetřovací vazba, soud a trest, naštěstí jen podmíněný.
I díky němu se ale Jiří asi srovnal a začal sekat latinu. I když ho stále lákala keramika, profesně dal přednost solidnímu učitelskému povolání, na které také dálkově vystudoval. Končila osmdesátá léta. Jiří spořádaně učil češtinu, randil se svou budoucí ženou, mimochodem také keramičkou. Po revoluci, když se uvolnila ekonomika, mu zavoněla svoboda a vyměnil školství za podnikání ve světě uměleckých galerií, které zažívaly obrovský boom. Následovala svatba i otevření první galerie i vlastní keramické dílny, ve které podle otcových návrhů začal vyrábět nejrůznější artefakty, a zdálo se, že ho čeká celkem úspěšný, ale jinak zcela běžný život.
Začínalo se dařit téměř na všech frontách, když se u něj objevily první příznaky nemoci. „Na roztroušené skleróze je strašné, že přichází zcela bez varování v období mezi 20. a 30. rokem, kdy si většina chlapů myslí, že mají tolik síly, že by otočili snad i zeměkoulí. Jsou to zpočátku jen takové drobnosti, kterým nepřikládáte nějaký vážný význam. Přechodná únava, zhoršení zraku, něco vám vypadne z ruky a tak. Navíc to za pár dní zmizí a vy si myslíte, že už je to v pohodě, a že to nebylo nic důležitého. Jenže ono se to vrátí a je to zase o něco horší, a tak to jde pořád a pořád dokola.“ K lékaři Jiřího dostaly až potíže s rozdvojeným viděním, verdikt na sebe nedal dlouho čekat.
Nejlepším lékem je rodina
Roztroušená skleróza je velice zákeřné neurologické onemocnění, kdy – velice zjednodušeně řečeno – imunitní systém člověka z dosud nezjištěných důvodů začne jednoho dne likvidovat vlastní nervovou soustavu. Onemocnění, které bylo diagnostikováno Jiřímu, žel, nepatří k těm jeho podobám, které současná medicína dokáže vyléčit, zastavit, nebo alespoň zpomalit. Na období, které bezprostředně následovalo po vyřčení této diagnózy, vzpomíná velice nerad. „Tehdy jsem před sebou neviděl vůbec žádnou budoucnost a zcela vážně jsem své ženě nabízel rozvod, protože jsem jí nechtěl být na obtíž.“
Ona naštěstí vytrvale odmítala tak dlouho, až jí uvěřil, že to myslí vážně a vrátila se mu síla s nemocí bojovat. Jeho manželství se nejen nerozpadlo, ale naopak, rok od roku se stávalo pevnější, narodili se z něj dva synové a vydrželo dodnes. Krásně se doplňují, on Vodnář má občas tendence se odpoutat od reality a ona jako Kozoroh ho pevně drží při zemi.
„Musím říct, že bez toho úžasného zázemí, které mám ve své rodině, bych naprosto neměl šanci to zvládnout. Jenom díky nim mohu žít z mého pohledu téměř neuvěřitelně krásný, jinak zcela normální život. Moji ženu nesmírně obdivuji, někdy mám pocit, že se stala mou součástí. Za ty roky, co jsme spolu, mi totiž připadá, jako by mi už viděla do hlavy. Je to téměř nesdělitelné. Podává mi věci ještě dříve, než si o ně stačím říct. Pozná na mně, když mi není dobře. Někdy ji z legrace žádám, aby mi řekla, na co mám právě chuť a ona se většinou trefí. Také jsem jí moc vděčný za to, že toleruje moje hlučné koníčky.“ Na můj tázavý pohled se Jiří rozpovídá:
„Víte, pro tuhle protivnou nemoc je typická například ztráta jemné motoriky rukou. I ze zdánlivých maličkostí jako otevřít si dveře, nebo uchopit do ruky hrnek s čajem, je najednou velký problém, a protože jsem se s tím nechtěl smířit, tak jsem nejdřív trénoval práskání bičem a pak začal hrát na bendžo. A to mi zůstalo dodnes. No, a když se do toho pustím, je to pořádný rachot,“ popisuje s úsměvem Jiří proces, kdy dřel na bendžo tak usilovně a tak dlouho, až ho prsty konečně zase začaly poslouchat.
Roztroušená skleróza, to je vlastně takový nekonečný seriál vzestupů a pádů. Sotva se vyrovnáte s jedním handicapem, přijde další a ještě horší. Svoji první vycházkovou hůl si Jiří musel pořídit na prahu čtyřicítky. Přispěl k tomu krom jiného i fakt, že si jednoho dne syn postěžoval, že se u něj ve škole říká, že jeho tatínek pije. Jak se posléze vysvětlilo, byl údajně viděn, jak se „motá“ na ulici. A alkohol byla pro všechny jediná a jasná příčina. Že by za touto dočasnou indispozicí mohla být nemoc, nikoho ani nenapadlo.
Dnes už Jiřímu vycházková hůlka dávno nestačí, pohybuje se za pomoci francouzských holí a na delší vzdálenosti potřebuje vozík. A přece to nevzdává. „S manželkou jsme si to rozdělili, ona se stará o galerie, máme nyní dvě, jednu v Hradci Králové a druhou v Praze a já o keramickou dílnu Duke. Oba synové nám pomáhají. Jasně, že jsou činnosti, které už nezvládnu. Nemohu si jako dřív hodit na záda pytel s keramickou hlínou, ani si sednut k hrnčířskému kruhu. Tak jsem v dílně zřídil jedno chráněné místo a přijal na něj zkušenou keramičku se zdravotním handicapem a věnuji se jiné práci. Stále mohu řídit auto a dělat na počítači, takže se nenudím,“ říká Jiří Dudycha junior.
A co má v plánu? Pracovně právě vymýšlí téma pro nejbližší plánovanou výstavu. Chtěl by, aby odráželo rozdíly mužského a ženského pohledu na okolní realitu. I soukromě toho není zrovna málo, hodlá pokračovat ve cvičení jógy, chtěl by si zdokonalit angličtinu a také se naučit například Didgeridoo. Že nevíte, co to je? Klídek, ani já jsem to netušila. Je to australský nástroj starých Aboriginců podobný trubce. „Tajně sním taky o freedivingu, ale to tam, prosím, raději nepište,“ dodává poněkud spiklenecky.
O své nemoci moc nepřemýšlí. A pokud se to někdy přeci jen stane, vzpomene si vždy na svoji oblíbenou knížku Černošský Pán Bůh a páni Izraeliti. Speciálně na pasáž, kde černí otroci žádají boha, aby pro ně udělal nějaký zázrak. Třeba něco takového, jako když Mojžíšovi rozhrnul moře. A bůh jim odpovídá, že jim může jen slíbit, že vše dopadne dobře. Svůj přesnější plán, a jestli k tomu bude potřeba udělat nějaký zázrak, to jim prozradit nemůže. Možná ano a možná ne. To se teprve uvidí.
A tak i Jiří ví, že to prostě dopadne dobře. Protože ten tam nahoře má určitě i pro něj v rukávu ještě nějaký ten zázrak.
Foto: Eva Dosedělová
