Ještě že ho mám hezkej. Myslím zadek.
To mi blesklo hlavou, když mi paní ve frontě položila obě dlaně právě tam a vší silou zatlačila. Měla jsem jí říct, že potřebuju spíš podebrat, ne postrčit, ale už bylo pozdě. Ztratila jsem zbytky stability a zlomila se v pase. Řidič vyloženě zíral, jak na něj holky letí. Dokonce přijal žádost o ruku a začal mě za ni vehementně táhnout dovnitř.
To musel být pohled pro bohy.
Zezadu člověk, zepředu člověk a mezi tím já, toho času za řepu, červenou a zatím nenaloženou.
Trčela jsem zároveň dole (na silnici), nahoře (v autobusu), vepředu (u řidiče) i vzadu (u paní, co mi žďuchala do hýždí). Panika v mým těle byla nezměrná, vůbec jsem nechápala, kde mám hlavu, patu, těžiště, kam to vlastně směřovat a čím začít.
A všechno jenom proto, že autobus nezastavil šikmo nad zastávkou, ale uprostřed silnice, takže bylo třeba zvednout nohu nebetyčně vysoko, zapřít se a vyhoupnout se nahoru. To je logistická operace, kterou nedám, ani kdyby na mě uvnitř čekalo koťátko.
Nabízelo se požádat řidiče, ať zastaví líp, jenže to bych musela vycouvat a zasedla bych dámu v pozadí, teda na pozadí, chápete. Takže mi nezbývalo než vytrvale pružit a doufat, že se brzo zadaří. Obživlo mi koleno a vypadala jsem, že vzpomínám na tanečky z devadesátek.
Celou tu dobu jsem si přála být neviditelná.
Ne ze sentimentu nebo snad kvůli obrně, ale protože by bylo fajn mít to bez podmínek, podobně obyčejný a nerušený jako ostatní. Moct prostě nastoupit, zaplatit, usmát se, sednout si a jet. Nic víc, nic míň. Nevím, jestli právě takhle vypadá dospělost, asi je to jen její zlomek, ale určitě je v tom víc možností a tím i nezávislosti.
Moct jet, kam chci, protože nemusím řešit, jestli se do toho autobusu a z něj dostanu, a kdy chci, protože se nepotřebuju vázat jen na bezbariérový spoje a spřátelený řidiče. Moct jet jakoukoliv tramvají, vlakem, metrem. Moct jít venku třeba s rukama v kapsách a neřešit každej kámen, list, prasklinu a obrubník. Nemuset se bát, že zabloudím nebo někde zase zůstanu viset. Někdy doslova, jindy obrazně.
Nechci tolik narážet na často úplně zbytečný bariéry.
Já vím, že mě z nich vytáhnete a možná mě ani nebudete muset třímat za půlky.
Ale nejlepší by stejně bylo se do nich vůbec nedostávat.
Foto: Pixabay
