Události v našich životech bývají pořádná nálož. Není divu, že si nacházíme různá potěšení, ulehčení či odměny, co nás ve spirále starostí a radostí nenechají na holičkách. Jenže může nastat čas, kdy zjistíme, že si nepomáháme, ale točíme se v závislosti, která nám už dávno mnoho benefitů nepřináší.
Snad každý máme svůj oblíbený rituál, který je naším neúnavným tahounem a generátorem energie, chlácholícím šidítkem v úzkých i denní medailí za úspěšný výkon. Ale i tady platí, že všeho pomálu. Zejména tehdy, kdy se nadmíra může stát nepřítelem zdravého životního stylu i zdraví samotného.
Přesně takovou zkušenost mám. Dlouhá léta jsem byla náruživou milovnicí kávy. Jak někde zavoněla, mé buňky v těle křičely, že našly pozemský ráj. Objevující se studie a články o prospěšnosti konzumace kávy mě jen utvrzovaly v tom, že zdráhat se netřeba. Káva mě provázela v situacích náročných a stresujících, stejně jako se mi stávala odměnou a nezbytným parťákem u všeho, co bylo třeba oslavit.
Čím dál častěji jsem se ovšem dostávala do situací, při kterých jsem musela dát za pravdu vtíravým myšlenkám, jestli už si svou kávovou vášní neubližuji a nezadělávám na problémy, které si nechci připouštět. Stupňující se potíže se spánkem a jeho kvalitou, nervozitu, bušení srdce a permoníky v zažívání nad rámec těch již známých jsem se zbožňovaným mokem odmítala spojovat, přestože jsem tušila, odkud vítr fouká. Jen ne a ne sjednat nápravu, protože přece to moje kafe je jedinou jistou denní slastí!
Nedávno přišla vlna obrovských nevolností, pravděpodobně kombinace zhoršené Crohnovy choroby s nějakou urputnou breberkou, která se mi zabydlela ve střevech a žaludku. Dojíždím téměř třetí týden bez jídla, celá bolavá a slabá. Kromě energie mi tyto dny vzaly i kofeinovou kamarádku. Nemohla jsem ji cítit, natož pozřít. A když jsem to zkusila, mé orgány si daly vášnivé a temperamentní tango. Bylo jasné, že s kávou mám utrum. Apokalypsa!
Nikdy bych to neřekla, ale ano, jde to i bez ní. Nebo s jejím výrazným omezením. První dny byly nejhorší. V hlavě. Vždyť to bývala taková radost! Rána dávala smysl a během dne se našlo tolik příležitostí, kdy si dát další šálek. Jenže když je jednomu po něčem daleko hůř než lépe, dovede ho to nejen k zamyšlení, ale i k rozumu. O slovo se přihlásí disciplína. Jako u mě. Stačil krátký čas k tomu, aby se z neukázněné konzumentky kávy stala příležitostná požitkářka.
Mám za sebou první šálek kávičky po dlouhé době, který mě neodrovnal, ale zase zachutnal a potěšil. Kávové orgie jsou zapomenuty. Daleko lépe spím, trávení rovněž odlehčím, srdeční rytmus se vzpouzí méně. Stačilo jedno razantní nakopnutí! A já vím, že už se k závislosti na kofeinu nevrátím.
Přesně tímto způsobem přestal můj táta kouřit. Po infarktu udělal radikální řez – všechny cigarety, zapalovače a další propriety zavázal do igelitové tašky, celý náklad skončil v odpadcích. Už nikdy se cigarety netkl, přestože okolí tento čin ze začátku vnímalo jen jako gesto, co nebude mít dlouhého trvání. Skeptici však zaplakali. Přes dvacet let je od onoho dne o jednoho nekuřáka více.
Tak kdo se k nám přidáte?
─ Prostřednictvím disciplíny přichází svoboda. ─ Aristoteles
Foto: Pixabay