Pohlazení od psycholožky
Světová zdravotnická organizace je nejprve definovala jako stav plné tělesné, duševní a sociální pohody, nikoli jen jako nepřítomnost nemoci či vady. Zdraví se však nedá vměstnat do pár řádků, a tak se snaží definici upravovat a vypilovávat.
Zdraví neznamená jen nepřítomnost nemoci. Je to dar od přírody. Jenže my, když ho dostaneme, se mu zpronevěřujeme. Čím si sami ubližujeme?
Že nemyslíme dostatečně na sebe, že si pro sebe neuděláme čas a že nejsme už sami sebou. Být sami sebou je také změna. Pokud se berete s humorem, jde to lépe!
Když mi do života nedávno vstoupila rakovina už popáté – jak říká moje kamarádka „ne taková ta roční chřipečka, z které se dostanete a po čase zase jedete ve starých kolejích“ –, tak moje doporučení, jež dávám druhým a píšu pro Inspirante.cz, mi hodně pomohlo. Nejdřív se musí přijmout, že JE TO TAK, JAK TO JE, a mít u toho pokud možno rovná záda. Protože pak teprve nastanou časy, kdy je fakt jinak.
Jsou i lidé, kteří mi řeknou, že jsem v minulém životě musela dělat strašně ošklivé věci, když teď musím tak trpět. Odpovídám: „A nenapadlo vás, že jsem si pro tento život sama vybrala narodit se do rodiny s BRCA pozitivitou? Že to jen ten důvod zabývat se tím, čím se zabývám, a dělat to s láskou?“
Rakovina změní život vám i vašim blízkým. Je o bolesti, o strádání, o strachu, o únavě, o nejistotě, o nespaní, o ztrátě vlastní sebeúcty, o ztrátě hodnot. Ale která diagnóza není o výše jmenovaném, byť třeba ne v tak v drsné podobě? U jiných se možná neumírá v takových bolestech, ale víme my, na co nakonec zemřeme? Kdo umí dobře žít, bude umět i odcházet. To je můj poznatek. Nemoc je o ne moci. Já těm chvílím říkám, že prožívám pořádnou „challenge“. Tedy v překladu výzvu. Anglicky mi to zní pěkně, a když zdůrazním to „č“, rozesměje mě to (vím, co se za tím slovem asi skrývá). Jenom se trápit, že mám rozsev metastáz tady a ještě tady z recidivy vaječníků, které už léta nemám, metastázu z recidivy prsu, která také už nemám, a ještě tady něco. To je ještě to nejmenší 🙂. Takže proč si neužívat chvíle, kdy je zrovna lépe, a ještě si to užít s humorem? Víte, proč to jde? Já totiž využívám toho, co radím i druhým: říkám i píšu třeba na fb. Řada lidí to sice lajkuje, ale po přečtení to stejně nevyužívají. Nemají totiž na sebe čas! Já už ano. Protože proti té drahé léčbě je tohle zadarmo! Usebrat se chvíli do klidu, správně dýchat a najít si čas na odpočinek. „No tak proč se ti to zase vrátilo?“ Prostě na dědičnou genetickou mutaci jsem ještě úplně nevyzrála a soubor všech faktorů v jeden jediný čas byl silnější než můj imunitní systém.
Třeba jsem řadu let upřednostňovala druhé a šlo mi také o výkon. Byli jsme tak naučení. Nebyla jsem vždy sama sebou. V různém prostředí jsem neustále dokazovala, že se osvědčím. Že tam patřím. Plnohodnotně. Je čas učit se zase nové! Staré návyky/zlozvyky změnit na nové, lepší zvyky.
Mám před sebou paliativní léčbu. Proto mě pobaví, když uslyším „hlavně se brzy uzdrav“. Já vím, myslí to dobře, ale podobné věty prosím u zdravotně postižené osoby obecně nepoužívejte. U nás se toho o rakovině moc neví, jen se o ní mluví. Místo aby šli lidé na portál České onkologické společnosti, hledají informace i u pochybných zdrojů. Proto chodím bez paruky, bez epitéz, dělám svoji osvětu. Alespoň pár lidí si uvědomí, že PRAVIDELNÉ MĚSÍČNÍ samovyšetření prsů je důležité (mladé ženy 10 dní po menstruaci a my ostatní v den výplaty či důchodu) stejně jako chodit na pravidelné gynekologické prohlídky. Jednou za dva roky mamograf a myslet si, že mám vystaráno – to už může být pozdě. A chlapi samozřejmě vyšetření prostaty sami/či s asistencí – pohmatem. Tady musí jít lenost stranou. Tohle znamená myslet na sebe! PRAVIDELNĚ!
Dnes můžeme mít, milé dámy, umělé vlasy, umělé řasy, umělé zuby, umělá prsa, umělé nehty, a přitom toužíme mít po boku opravdového chlapa!
Možná se mě zeptáte, proč nemám paruku. Ale já ji mám! Vidíte ji na fotce. Je ze Žatecké dočesné a byla za 50 korun. Je však jen pro speciální příležitosti. Kdo nikdy neměl na hlavě paruku, neví, že to kouše, posunuje se, v létě je v tom vedro, v zimě zima. Stejně vám to připomíná bolest v duši, podobně jako speciální prádlo, epitézy – náhrady prsou, jizvy na těle, nemožnost nějakého hezkého oblečení. A to denně několikrát. Denně! Takže pro mě je lepší variantou šátek. Když je mi teplo, je vidět jen moje hlava – nyní holá. Ale je moje a uvnitř mi to myslí možná zase trochu líp. Pokud to někdo nedává, má problém s vlastním sebepojetím. To se mě netýká. Je to tak, jak to je. Když si kráčím sama venku, s holou hlavou, také mě někdy přepadne pochybnost. Pak potkám muže, pána, který je na tom podobně, ale nemá za sebou chemoterapeutickou léčbu. A sluší mu to! Je stejný chlap jako ti, kteří vlasy mají. A možná měl v mládí háro a holky po něm šílely. Já také měla vlasy až k pasu. Tak proč se vzájemně nepodpořit? Klidně úsměvem. Když ho pošlete do světa – vrátí se k vám.
Lpět na minulosti, že jste měli vlasy? To je minulost. Nejlépe se s ní vypořádáte, když ji budete milovat a žít přítomným okamžikem. A uvědomovat si, jak se cítíte teď. JE TO TAK, JAK TO JE. Milovat se, to znamená přijmout se takoví, jací jste.
Foto: archiv Zuzky Nemčíkové
