Život s alergiemi je prostě náročnější. Vyšší ceny speciálních potravin, ve většině restaurací se člověk vůbec nenají a nesmí chybět ani nechtěné sociální vyloučení na společenských akcích.
Já jsem takový „multi alergik“, takže alergie číhá doslova na každém kroku. Od mléčné bílkoviny, přes lepek, tymián, některé léky, dezinfekci, prach…. (Největší alergii mám na lidskou blbost, ale na ni je i můj Desloratadine krátký.)
Některé potraviny moje tělo pro jistotu nezpracuje vůbec. Aneb jak poznám, že je na mě někdo nakrknutý? Pohostí mě masem. Výsledkem jsou křeče, bolesti a zvracení.
První reakce na mé potravinové alergie je však stále stejná: „A ty teda jíš jako co?“
No, co asi. Cokoli mimo můj alergický a nestravitelný výběr. Možná to překvapí, ale na výběr jsou toho mraky. Jen je nutné kuchtit doma, což mi nijak nevadí. Vaření je naštěstí můj velký koníček. Plus je to bezva aktivita na roztroušenou sklerózu, jelikož skvěle procvičuje děravou paměť.
A nejsem na to sám! V kuchyni (podle mých zdravotních omezení) kouzlí i má žena a maminka, takže většinu času ani nepoznám, že jím něco jiného než zbytek rodiny. Díky za ně!
A pak přijde tvrdý návrat do reality, a tím je návštěva restaurace. V té klasické mám utrum a usrkávám KÁVU (bez mlíka a bez cukru) a jako druhý chod si dám slavnostně VODU. Kolem mě voní guláš, svíčková a jiné zapovězené mňamky. Kdysi mi to neskutečně vadilo, ale teď už je to jen o zvyku. Upřímně lidičkám baštu přeji a doma si uvařím to své.
V tomhle směru mám jednu zásadu. Kamarády (a kolegy) už netahám mimo jejich komfortní zónu. Do specializovaných restaurací chodíme jen na jejich přání. On ne každý je vegan a bezlepkář a já to plně respektuji.
Moc dobře si pamatuji, jak jsem se cítil nekomfortně v klasické restauraci. Pocit, že jsem v jiné dimenzi, kam nepatřím. Nechci, aby stejné nepohodlí zažívali moji kamarádi nad tofu a tempehem. Nejde zapomenout bezradný výraz a otázku kamaráda: „A to se jako jí?“
Teď to řeším spíš oklikou a lidičky beru do čajoven nebo kaváren. Riziko alergií je menší a kručící břicho zaplácnu doma (ještě před odchodem).
Horší je to v situacích, kdy jsem na návštěvě nebo na dovolené. „Miluji větu“, kterou slýchám většinou těsně potom, co se mé tělo dostane do velkých křečí: „Ale to ti nemohlo nic udělat, toho mlíka/tvarohu/másla/mouky/masa tam bylo jenom trošku.“ Pro neznalé, i troška může extrémně ublížit.
Rada z praxe: Pokud nechcete alergikům připravit hodně perné chvilky, vytáhněte brýle a luštěte etikety v obchodech. Taky se mi do toho nechce a nejraději bych tenhle povinný čtenářský kroužek vynechal. Bohudík se mám rád a vážím si svého těla, takže etikety pravidelně pročítám. A co se tam člověk někdy dozví…
Foto: Luka Kyčerka
