Pacient jako válečný veterán aneb proč duše pláče #nejsemtabu

Share on facebook
Share on twitter
Share on linkedin
Share on email

Seznámila jsem se s jednou skvělou pacientkou ulcerózní kolitidy, která díky komplikacím málem přišla o život. Ale přežila, dala se dohromady, vrátila se zpět do procesu, opět naplno vychovává děti, pracuje. Přijde si ale jiná, nesvá, že ji nikdo moc nechápe, možná až trochu divná. Po tom, čím si prošla už prostě není stejná jako dřív. Dnes už kouká na svět jinýma očima. Není si ale jistá, jestli to všechno správně chápe.

A není sama. Já se osobně po všech svých nemocničních zkušenostech cítím i mezi nejbližšími někdy jako exot. Musím se mírnit, abych nesnižovala „banality“ každodenního života. Už mě tolik nezajímá, jestli jsem vždy perfektně upravená, dokonale chytrá, produktivní na 150 %, aby mi náhodou něco neuniklo. Roky jsem se ve svých nových emocích zmítala. Nechápala jsem povrchnost okolního světa, vždyť jsou sakra důležitější věci, než drahá dovolená a super fotky na instagramu! Neměla jsem si často s kým co říct, tak jsem radši mlčela. A připadala jsem si divná, přecitlivělá, ubrečená, osamocená. Měla jsem zlomenou duši.

Pacienti, kteří si prošli, nebo průběžně procházejí traumatickými situacemi, mají duše válečných veteránů. Lidí, kteří se zaměřují na přežití, mají strach, noční můry. Nechápou, co se jim to vlastně stalo a kolik bolesti museli vytrpět. Potřebují psychickou pomoc a podporu. Ne každý si to ale dokáže přiznat, a tak problémy potlačuje. Systematická psychická podpora ze strany nemocnic a doktorů je většinou velmi chabá. Není na to čas. A proto člověk končí se svými starostmi, úzkostmi až depresemi sám doma a neví, jak dál.

Chtělo by to změnu. Více lidem pomáhat, naslouchat jim. Každý se na konci dne chce přeci jen mít dobře, být v pohodě. Jsem přesvědčená, že by skoro všichni pacienti po těžkých fyzických útrapách měli aspoň párkrát navštívit odbornou pomoc a vypovídat se. Vyprávět totiž nejlepšímu příteli, že jste přežil vlastní smrt, není úplně jednoduché, když onen člověk v životě nic podobného nezažil. I když se bude z pozice přítele snažit naslouchat a pochopit, nikdy to nedokáže úplně. Naštěstí ani nemusí.

S řadou z vás již sdílím vaše trápení a snažím se naslouchat, pochopit, poradit. Nejsem ale odborník a s řadou věcí si nevím sama rady, nemám na to energii. Proto pokud vás něco trápí, nebojte se říct si o pomoc a oslovte vhodného odborníka. Já bych bez pravidelné psychoterapie už dávno skočila z mostu. Opravdu není se za co stydět.

S láskou vaše Tereza

 

Foto: Jan Hrdý

Share on facebook
Share on twitter
Share on linkedin
Share on email
Tereza Nagyová

Tereza Nagyová

Od roku 2015 působila Tereza Nagyová ve stomické pacientské organizaci České ILCO z.s. - dobrovolné sdružení stomiků, díky čemuž, jak sama říká, dostala odvahu mluvit otevřeně o životě se stomií a psát blog Nejsemtabu.cz. Nedlouho na to se rozhodla šít speciální prádlo pro stomiky pod značkou MyPouch. I proto se Tereza připojila k projektu Revenium, a tak na Inspirante najdete její sloupek #nejsemtabu.

Další příspěvky autora

Podpořte nás

QR Platba

Náš účet je:
115-5689490267/0100

Vězte, že veškeré finance půjdou na rozvoj projektů, které pomáhají lidem se znevýhodněním plnit si kariérní a životní sny. Inspirante je jedním z nich!