Proč jsem raději „autistkou“ než „osobou s autismem“ #zOutu

Share on facebook
Share on twitter
Share on linkedin
Share on email

Že na slovech záleží, uzná i ten, kdo nikdy nevystudoval lingvistiku. Někdy může lpění na různých termínech vypadat jako malichernost, ve skutečnosti však za tím vězí mnohem hlubší problém.

Upřímně? Nikdy bych nečekala, že k tomu dospěju. Vůbec jsem to nechtěla dělat, ale stalo se.

Začala jsem říkat, že chci být nazývána „autistkou“, nikoliv „osobou s autismem“.

Ech. Proboha, proč? Ano, už vidím vaše zděšené, případně otrávené pohledy za monitorem. To už nevím roupama co by, když slovíčkařím? Jaký je mezi tím rozdíl?

Protože se pohybuji v anglickojazyčném prostředí, nemohla jsem si nevšimnout několik dekád starého boje o to, jak se nazývat, když máte nějaké postižení. Pro ty, kteří tuto historii neznají: pro některé lidi, kterých se to osobně týkalo, plus pro několik odborníků zvenčí byl přijatelnější takzvaný „jazyk s osobou na prvním místě“. To znamenalo, že preferovali označení „osoba s postižením“.

Důvod byl takový, že postižení nechtěli ztotožňovat s osobou, klidně i se svou vlastní. Chtěli zdůrazňovat, že lidé, o kterých hovoří, jsou v první řadě lidé.

Naproti tomu se zformovala skupina lidí, která naopak preferovala označení „postižená osoba“, což byla součást „jazyka s identitou na prvním místě“. Klíčovým argumentem bylo, že postižení pro ně bylo součástí identity, stejně jako národnost, občanství, pohlaví, náboženství a jiné ukazatele.

Dříve mi bylo jedno, jestli mě lidé nazvou „autistkou“ nebo „osobou s autismem“. Jeden výraz mi přišel stejný jako druhý a žádný mě neurážel. Vlastně bych předchozí větu mohla klidně napsat i v přítomném čase – můj pohled se nezměnil.

Ten důvod, proč jsem se rozhodla preferovat označení s identitou na prvním místě, byl ten, že jsem z toho chtěla odejmout stigma. Zjistila jsem totiž, že když se stavím ke svému označení neutrálně, někteří lidé, především ti, kteří si prošli zácvikem ve speciální pedagogice, mají tendenci mě nazývat pouze „paní s autismem”.

Dokonce jsem zažila absurdní situaci, kdy jsem sama sebe nazvala jako autistku a jeden člověk požadoval, aby to bylo přepsáno. Údajně kvůli „slušnosti”. Na slově „autistka” ale není neslušného vůbec nic. V tu chvíli jsem pochopila, že tohle není jen problém nějakého slovíčkaření – je to naopak problém sebeurčení a toho, co ostatním dovolím vůči sobě.

Osobně to přirovnávám k tomu, jako byste se představili cizímu člověku a sdělili mu, ať vám říká Vlasto, ale on na to zareagoval: „Mně se Vlasta nelíbí, budu ti říkat Pepo.“ Proč to ty lidi trápí? Dokud je nikdo nenutí si říkat Vlasta, mělo by jim to být šumák.

Což je právě důvod, proč nechci nijak hanit kohokoliv, kdo se nazve člověkem s postižením. Je to jeho rozhodnutí, na které má právo úplně stejně jako někdo, kdo chce být nazýván postiženým člověkem. A mělo by to tak být respektováno. Stejně jako to, že je někdo Pepa, jiný Jožka a někdo úplně jiný Josef či Josefína.

Foto: Pixabay

Share on facebook
Share on twitter
Share on linkedin
Share on email
Ivana Recmanová

Ivana Recmanová

Pracuji v Reveniu jako redaktorka a zároveň působím na volné noze jako překladatelka, lektorka a mediální poradkyně. V letech 2018 - 2020 jsem byla členkou Poradního orgánu pro monitorování práv osob se zdravotním postižením zřízeném při úřadu veřejného ochránce práv. V minulosti jsem publikovala například v Deníku Referendum, Mladé frontě DNES, Alarmu nebo Novém prostoru. Jsem diagnostikovaná autistka. Ve volném čase se věnuji psaní poezie, cestování, hudbě a dobrovolnické činnosti pro Trans*parent a Amnesty International.

Další příspěvky autora

Podpořte nás

QR Platba

Náš účet je:
115-5689490267/0100

Vězte, že veškeré finance půjdou na rozvoj projektů, které pomáhají lidem se znevýhodněním plnit si kariérní a životní sny. Inspirante je jedním z nich!