V socialismu (před rokem 1989) se pro výchovu zdravotně postižených dětí preferovala ústavní péče, tudíž na ulici nebyli zdravotně postižení lidé moc vidět. S příchodem demokracie je preferována péče v rodině, což má pozitivní vliv na vývoj zdravotně postiženého dítěte. Péče o takové dítě v rodině se řeší individuálně, dítě se lépe vyvíjí, v rehabilitační péči bývají lepší výsledky.
Dnes na ulicích vidíme lidi, kteří například hůř chodí, chodí s pomocí berlí nebo lidi na invalidním vozíku. Starším lidem to připadá divné, protože za jejich mládí tolik lidí s viditelnými problémy na ulici nepotkávali. A tak se stává, že zdravotně postiženým lidem na ulici nabízí lízátko nebo oplatek :). Starší člověk si neuvědomuje, že už není doba socialismu, ale je doba demokracie, kdy se i zdravotně postižený člověk snaží integrovat do společnosti (studuje, pracuje).
Setkáváme se s tím, že se nás lidé bojí, jako bychom měli nějakou nakažlivou nemoc. Bát se nás ale nemusíte. Nemáme tuberkulózu ani mor. Možná je takový strach způsoben výchovou dětí, které někteří rodiče vychovávají tak, aby se na zdravotně postiženého nedívaly. Ale stačilo by říct dítěti: “Slečna jen špatně chodí,” nebo “Na světě jsou i takoví lidé, nemusíš se jich bát. Můžeš se s nimi bavit i ty. ” A nebo: “Zdravotně postižení lidé více vnímají jinými smysly, například mají-li postižení zraku, lépe slyší a podobně.”
Foto: archiv Blanky Vavřinové