Já jsem velmi pro internetové diskuze. Dokonce jsem o tom napsala několik textů, abych parafrázovala jeden populární mem. Nicméně tyto diskuze mají i své stinné stránky, tím spíš pro autisty, a proto jsem se rozhodla, že vám o nich povyprávím.
Lidé se na internetu méně ostýchají, tudíž jsou schopni se nějak zorganizovat za dobrou věc. Jenomže stejně tak to bohužel vede i k tomu, že si lidé dovolí i věci, které by si jinak nedovolili.
Na internetu je pořád víc alistů než autistů a virtuální prostor si vytvářejí podle svých představ. Na tom samozřejmě není nic špatného, nicméně takoví lidé si málokdy vzpomenou na autisty.
Nejtěžší je v diskuzích, stejně jako v reálném životě, odlišit ironii, sarkasmus a vážně míněné sdělení. Máme sice emodži a smajlíky, dokonce i něco, co někdo na diskuzním serveru Okoun nazval ironičníky, což jsou prostředky v psané podobě, díky kterým poznáme, že druhý to nemyslí vážně – například když to napíše Caps Lockem a s třiceti vykřičníky, které přejdou do symbolů paragrafu – ne vždy je to ale tak jednoduché.
Existují dokonce lidé, kteří se schválně tváří vážně a zastávají extrémní názory, aby vyprovokovali ostatní k reakci. Říká se jim trollové. Pokud vás zajímá, jak trollování může vypadat, pusťte si díl pořadu Máte slovo, ve kterém vystupuje Jana Kratochvílová alias Uruviel. (Nutno ovšem podotknout, že je možné, že to bylo myšleno vážně.) Trolly mají problém poznat i alisté, ale když jste autista, může se stát, že si vás alista s trollem splete, protože usoudí, že svůj příspěvek nemůžete myslet vážně a chcete si z ostatních vystřelit.
Někteří lidé jsou ale prozíraví a dojde jim, že nemusíte být nutně troll, a tak se vás zeptají: „Nejste náhodou autista?“ V domnění, že od této chvíle se diskuze povede srozumitelně, řeknete, že ano, a poprosíte o odpověď na otázku. Následující reakce tomu ale neodpovídá: „Aha, tak to byste stejně nepochopil(a).“
Ještě smutnější ovšem je, když se zapojíte přímo do diskuze, která se nějakým způsobem autismu dotýká, a předešlete, že jste autisti. Jakmile ale někomu slušně sdělíte, že v něčem nemá pravdu, ozve se: „Je vidět, že jste nedával(a) pozor na terapiích pro nápravu chování autistů, jinak byste věděl(a), že vaše reakce je nevhodná.“ Což o to, autistům se stává, že občas zareagují neadekvátně, ale když se vás v té samé diskuzi zastane několik alistů s tím, že vy se přece akorát domáháte svých práv a vaše reakce není nijak nevhodná, začnete si myslet, že někteří o váš názor vlastně ani nestojí a chtějí vás umlčet. (A vlastně je smutné, že k tomu, abyste si stáli za svým názorem, potřebujete podporu alistů.)
Ale ani mezi známými nemáte vyhráno. Nedávno jsem se na něco ptala ve společné konverzaci dvou lidí, říkejme jim třeba Žába a Meloun. Žába na moje statusy reaguje emodži, Meloun na mě moc nereaguje, ale ve svých příspěvcích píše smajlíky, pokud teda nejde do tuhého. Žába mi napsala, že se mi ozve za pár dní, protože nemá čas, tak jsem navrhla, že by mi mohl odpovědět Meloun. Meloun začal svou zprávu větou: „Co na to odpovědět?“ a zbytek vzkazu byl bez jakéhokoliv emotikonu. Ergo jsem usoudila, že je zle.
„Myslím, že je na mě Meloun naštvaný,“ povídala jsem Žábě, zatímco jsem fňukala.
„Ale prosím tě…“
„Napsal přeci: ‚Co na to odpovědět?‘ a to se píše, když někdo napíše nějakou kravinu, kterou se nechceš zabývat.“
„Ale ne, jen je toho na něj moc.“
Ten večer jsem uléhala do postele s tím, že až mě Meloun uvidí, bude mě chtít pověsit do průvanu. Nebo třeba ne, ale jakmile zmizím z dosahu, řekne ostatním, že jsem magor a psychouš. Když jsem ráno zapnula počítač, zjistila jsem, že mi Meloun lajknul jakési sdělení, tak jsem usoudila, že asi na mě opravdu není naštvaný. (Později mi řekl, že si ani nepamatuje, o čem jsme se bavili.)
Úsměvná příhoda? Snad. Pořád ale, i jako vystudovaná lingvistka, doufám, že Ústav pro jazyk český vydá nějaká závazná pravidla pro používání emotikonů. Když používáme otazníky, abychom poznali otázku, měli bychom vymyslet něco i pro emociálně zabarvená sdělení.
Foto: archiv Ivany Recmanové
