Inspirujte se dalším hezkým zážitkem. Tentokrát o tom, kolik nenápadných podob má pomoc a komu je vlastně určená. 🙂
Cestou z práce jsem většinou za mimoně. Orientuju se hlavně podle tyčí, kolem kterých se v metru obtočím, když si není kam sednout.
Jenže kolem téhle paní bylo nezvykle volno. Výrazná starší tmavovláska u okna poutala pozornost. Seděla, ani se nehnula, ale ruce se jí silně třásly. Klepaly se nahoru a dolů, i když v nich na klíně držela příruční zavazadlo.
Každý, kdo si vedle paní sedl, se po chvilce zvedl a odešel. Proti ní taky nikdo nebyl. Ironici by možná řekli něco o blbý karmě. Bylo těžký snést ten pohled. A domýšlet se. Stalo se paní něco? Nepotřebuje pomoct? Co když zkolabuje? Nebo snad něco bere?
Bála jsem se. O ni i o sebe. Co když budu vlezlá? Co když se pletu? Nechtěla jsem zírat, ale přišlo by mi absurdní, kdyby paní třeba takto kolabovala uprostřed hromady lidí, co si ze slušnosti jdou po svých a radši nic nevidí. Mě nevyjímaje.
Na další stanici jsem tak sebrala odvahu a sedla si naproti.
„Promiňte. Není Vám něco? Nepotřebujete pomoct nebo někoho zavolat?“
Paní zvedla unavený pohled a usmála se trochu křivým úsměvem.
„Jste moc hodná. Jsem v pořádku, mám to takhle. Prostě se mi klepou ruce.“
„Dobře. Tak se nezlobte, to jsem nevěděla.“
Bylo mi trochu trapně. Přece sama lidem říkám, ať se nebojí nabídnout pomoc. No, tak teď vím, jaký to je, když není třeba. Chvilka takového divného vzduchoprázdna. Nelitovala jsem, ale něco to chtělo. Kdybych psala sloupek, šoupla bych tam vtip. Ale takhle naživo?
Paní to asi vytušila. Než s rozloučením vystoupila, podívala se na mě, pohladila si rozklepanou ruku a řekla: „Děkuju Vám. Děkuju, že se zajímáte. Fakt.“
To se povedlo! Děkuju za duchapřítomnost, příště budu v rozpacích zas o trochu míň. A jednou si tu vlastní všímavost konečně ustojím. 🙂
Foto: pixabay