Já zimu miluju, na mrazivé procházky ve sněhu nedám dopustit. Cokoli s vločkami mě dojímá, obzvlášť zmrzlinový pohár s vločkami čokolády. Radost mi kazí jen to, že jsem celou jednu roční dobu ve skluzu.
Představte si, že by vám někdo řekl, že tak tři, čtyři měsíce (!) nebudete nejspíš normálně chodit ven. K autu, na zastávku, do metra, do práce, přes dvůr, na návštěvu, na nákup, všude tam budete najednou chtít mít pro sichr někoho za zadkem, ještě lépe pod ním. Začnete plánovat i cestu před barák s košem.
Zdá se vám to absurdní? Podívejte se pod nohy. Na asfaltu, zámkové dlažbě, dlaždicích a leštěných podlahách to většinou klouže už za deště, natož v zimě. Nejvíc tam, kde se několik povrchů střídá, třeba gumový rohože nebo kovový sváry jsou chuťovka. Všechny varianty kočičích hlav a červenobílé barvy na přechodu jsou pak vysloveně o hubu. A nedodá ani to, že z bot postupně odtává špína nebo kape voda, a podrážky tak pojedou i tam, kde oficiálně není důvod.
Všimněte si, že zatím nepadla ani vločka sněhu, a už je to napínavý. Takže když pak opravdu namrzne nebo nasněží, pro nás perplexáky je to venku zlý. Tam, kde vám to jen lehce podjede, já už neudělám ani krok nebo v křeči strávím polední pauzu. Vy pro pocit jistoty vyměníte pantoflíčky za conversky, já se nehnu pomalu ani v přeskáčích. Radíte tekutý řetězy nebo nesmeky, jenže tyhle pomůcky není za chůze jak aplikovat, navíc jsou určené spíš na treky a do vrstvy sněhu.
Dost cest je sice celkem upravených, ale ne pro chodce. Do patřičných pruhů se není jak dostat, protože je vždycky odděluje nějaká ta horda ledu, listí, zbytků nebo břečky, které já nezvládnu ani překročit, ani obejít. Málokterý povrch je uklizený celý, nejspíš se předpokládá, že ho jen v rychlosti přehopkáme a srocovat se tu nebudem.
Žádnej průchozí kousek není u stěny nebo u zábradlí. Na zkratky a nájezdy můžu zapomenout, ke kontejnerům a vchodům do baráku asi začnu lítat, schody a zastávky dám jen za bobříka v jogurtu. O pomoc nebo asistenci není komu říct, dav se totiž odvalí do tepla. Nechci spadnout. O modřiny, šrámy nebo bolest mi tak nejde, ani o pár neděl v sádře. Jenže já bych se po úrazu musela měsíce všechno učit znova, hejbat, chodit, i nebát se v prostoru.
I když kluzký cesty a strach přiznává hodně (zdravých) lidí, přesto je tu každou zimu stejná, lajdácky odklizená, neposypaná písnička. Proč? Copak nejde udržovat cesty „chodec-friendly“, obzvlášť když vyloženě nemrzne a nepraští?
Nechci se smířit s tím, že klouzat se ve městě pro koledu je normální. Není.
Foto: pixabay
