Čas od času nějaký režisér natočí hraný film, ve kterém se vyskytnou postižené postavy. To je samo o sobě skvělé, protože postižení lidé na tomto světě existují a není žádný důvod, aby se nevyskytovali ve filmech. Potíž nastává, když roli obsadí osoba, která dané postižení nemá. Jsou lidé, kterým to nevadí, jsou lidé, kterým to vadí, a právě proto bych ráda nad tímto problémem zapřemýšlela.
Hned na úvod bych chtěla říci, že nikdo nechce, aby zombíky hráli pouze zombíci a zloděje pouze zloději. Problém tkví v něčem úplně jiném, a to v diskriminaci postižených. Kdyby neexistovala, nikdo by tento problém neřešil.
Herectví je v některých ohledech jako každé jiné povolání, bohužel i v tom, že se v něm vyskytuje diskriminace. Jste-li postižený herec, setkáte se s tím, že vám agenti, filmoví tvůrci a další lidé budou říkat, že pro vás nemají roli. Je ale taky možné, že se tak daleko nedostanete, protože vaše kariéra skončí dřív, než začne. Už ani nepočítám rodiče autistických dětí, kteří si mi stěžovali, že jim odmítali dítě přijmout do kroužků, klidně i dramatických, jen proto, že je autistické, aniž by se s ním setkali a posoudili, jestli je pro ně kroužek vhodný.
Existují samozřejmě postižení herci, kteří se prosadili, ale obvykle se jedná buď o lidi, kteří získali postižení až v průběhu kariéry, nebo o lidi, kteří dokázali předstírat, že nejsou postižení, případně se o svém postižení dozvěděli až později. V prvním případě daní herci využili toho, že byli slavní, tudíž jim scenáristi nebo režiséři nabídli roli postiženého. Takovým případem byl například Christopher Reeve, známý jako představitel Supermana. Ten se dokonce poté, co si roku 1995 po úraze zlomil nosič a čepovec, stal i režisérem.
Druhým případem je například zpěvačka a herečka Cher. Ve škole neměla příliš dobré známky, protože nezvládala číst. Kvůli tomu v šestnácti letech zanechala vzdělávání. Díky tomu, že se seznámila s písničkářem a zpěvákem Salvatorem Bonem, založili spolu pěvecké duo Caesar and Cleo, později Sonny and Cher a následně i zábavní pořad. Až teprve tehdy, když Cher oslavila třicátiny, jí byla diagnostikována dyslexie. Naštěstí už v té době nebylo pochyb o tom, že dovede hrát i zpívat, i když jí čtení činí potíže.
Když ale nezapadáte ani do jedné z těchto dvou skupin, budete to mít mnohem těžší. Nejde o to, jestli umíte, nebo neumíte hrát – může se stát, že vám ani nedají šanci, protože uslyší o vaší diagnóze a přepadnou je předsudečné myšlenky. Přitom zrovna u rolí postižených postav by dané postižení bylo výhodou – stejně jako by byla výhoda být rodilým mluvčím francouzštiny u postavy, která odmala mluví francouzsky.
Jak už jsem ale psala výše – celý tento problém stojí a padá na diskriminaci postižených lidí. Jestli se chceme přestat dohadovat, kdo má právo koho hrát, dejme šanci všem hercům a budeme mít čas zabývat se něčím úplně jiným.
Foto: archiv Ivany Recmanové
Dobrej článek, početla jsem