Bezbariérovej autobus přistavenej půl metru od chodníku fakt bezbariérovej není. Vyřiďte to prosím autobusákům. Děkuju. Já mám totiž při nástupu úplně jiné starosti, a vy se mnou.
Základ je být na zastávce první. Vpředu nás totiž vidí řidič, tož když budem hodný, neskřípne nás do dveří. A než nás dorazí, dá se přidržovat klandru nebo koše. A hlavně kdybychom se omylem skáceli na beton, můžeme si celkem slušně hajnout a dav má šanci ustoupit. Ne, opravdu neplatí, že první je třeba být hlavně proto, aby nás nebolely nohy nebo abychom důchodcům zvedli mandle.
Ono postávat jen tak ve frontě je vlastně psycho. Obrna si totiž vše, co se kolem ní děje, bere osobně a okamžitě z toho vyvozuje důsledky. Stačí někde vedle sklapnout deštník, otevřít knihu, poskočit, přešlápnout, přehodit tašku, zapálit si cigaretu, něco někomu podávat a vaše tělo na to reaguje, jako by kolem někdo jezdil s tankem. Natož když do vás někdo drkne. Navíc v tý mase nedokážete racionálně odlišit vlastní tělo od těch cizích, takže pořád máte všechny čtyři údy násilím pod dozorem, a než kraksna přijede, mumláte si pro sebe pro sichr relaxační pohádku.
Bus je tu. Dělat několik pohybů naráz do různých směrů je pro člověka s obrnou neskutečná dřina. Má je totiž natrénovaný zvlášť. Teď je ale musí zřetězit a udělat rychle, protože když nemůžeš, tak přidej. Takže když autobus nezastaví přímo nad betonem chodníku, musí zbytečně udělat dlouhý a hluboký mezikrok dolů a zas nahoru. Pro zdravýho člověka to nic není, protože vy klidně klátíte nohama i nad propastí, a zvládnete jeden dlouhej krok. Jakože strečing, bejby.
Jenže my ne. Pro perplexáka je to jako by se měl spouštět někam do studny. Na krok dolů potřebuje určitej švih a prostor, minimálně by si chtěl přešlápnout a adaptovat se na různý povrchy. Ono stát na kostkách je jiný než na dlažbě a úplně jiný než na rohoži nebo na podlaze autobusu. No, máme pestrej život a ani nemusíme chlastat.
Aby toho nebylo málo, je třeba se hned potom v nepřirozeně prudkém úhlu vyšvihnout rychle nahoru. A to se možná pro kyslík otevře jen jedno křídlo dveří, takže po vás se chce, abyste vstoupili bokem a našikmo. To kdyby těch rovných a jasně daných směrů a ploch bylo moc málo.
Cajk. Jste uvnitř, ale rozhodně nejste z nejhoršího venku. Teď musíte protéct kolem řidiče, nevrazit si krabičku na značkování jízdenek do rozkroku a konverzovat. Navrch mít dav a batoh na zádech a přitom nejlíp u prdele. Držet se madla a zábradlí, které tam není, ve finále tasit průkazku a nespadnout do koše. Jupí!
Cestou ignorujete blbý řeči, hecování, tykání, strkání. Mžouráte do vnitřku vozu, protože stínohrou a přetížením všech smyslů na zlomek vteřiny vůbec nic nevidíte. Snažíte se připažit nebo se chytit čehokoliv, co máte po ruce, klidně i za sebou. Smůla, že je to hlavička dítěte nebo cizí kabelka. Zvažujete úprk slaňováním po psím vodítku a přivolání nízkopodlažní klimatizované vypolstrované limuzíny.
Všimněte si, že já mám zpocený záda, vy jste už dopili kafe, a přitom ještě ani nesedíme, ani nejedeme. A přesně takový je život s dětskou mozkovou obrnou.
Foto: Pixabay
