Lidské tělo je úžasné. Škrábnete se a ono se to samo zahojí. Chytnete rýmu, ale brzy vás to přejde. Něco špatného sníte, ale žaludek to vrátí a zas je vám líp. Uklouznete na ledě a natlučete si zadek, ale zase se posbíráte a jdete dál. Pak jsou ale i tací, pro které to neplatí tak úplně. My lomivky.
Když jsem byla maličká, moc ráda jsem kreslila a dokonce to vypadalo, že jsem si k tomu vybrala levou ruku. Ta však do mých čtyř let absolvovala víc zlomenin, než je prstů a každá z nich vyžadovala léčbu několika týdnů. Ano, kosti se hojí. Zase bude dobře, přesně jak říkávala máma. Ale co si počnout s tím vším čekáním mezi tím?
Četla jsem nedávno článek o terapii tím, že budete vystupovat z tzv. komfortní zóny. Tedy že budete cíleně dělat byť i drobné věci jinak, než jste zvyklí. A nahlas jsem se rozesmála, protože jsem konečně našla něco, za co opravdu platit nemusím. Kdyby to jen trochu šlo, otevřu si vlastní praxi. Úplně to vidím, na dveřích bych měla nápis: „Chcete se naučit dělat věci jinak? Staňte se lomivkou!“. S 29 lety zkušeností bych myslím byla skvělou učitelkou.
Nemoc lomivost kostí, Osteogenesis Imperfecta, zvlášť její těžký typ, je totiž velmi zrádná ve své nepředvídatelnosti. Je s člověkem od narození a možná právě proto v tom jde opravdu „až na dřeň“. Prostá hlavní náplň práce miminek – kopání nožičkami – je často nevinným zkoumáním vlastního těla, dokud se nepromění v první sádrovou „botičku“. Prostý úkon zvedání pastelky a přitlačení na papír se může mnohokrát povést jako zcela normální činnost a z toho naráz skončit zlomeninou paže. Jízda na dětské tříkolce může mnohokrát skončit radostným „Sláva nazdar výletu, dojeli jsme už jsme tu…“ a naopak stačí prudší pohyb nohou při sezení na gauči a ozve se další „křup“.
Takové malování je ale taky úžasná zábava a jízda v přírodě je snad ještě úžasnější. A tak jsem už jako velmi malá pochopila, že jestli něco chci, musím se prostě nebát a začínat pořád znovu a zkoušet věci dělat jinak. Když to nejde oblíbenou levou, musíš to zkusit pravou. Když to nejde po čtyřech, zkus jestli to nebude fungovat po zadku. Když nemůžeš sama, řekni si o pomoc a když nemůžeš teď – zkus to zítra, zas a znovu. Co je druhým v rámci terapie nebo pro rozvoj osobnosti doporučováno, nám lomivkám zařizuje život sám jako denní chléb. Kdy jste naposledy třeba zkoušeli jíst polévku nebo si čistit zuby druhou rukou?
V křehkém těle tak rozhodně může růst silný duch, denně připraven na různé výzvy. Když jsem poprvé rodičům řekla, že se chci odstěhovat z kolejí do studentského bytu, řekli: „Ty ses úplně zbláznila!“ Když jsem jim řekla, že se budu učit řídit auto, že je na to speciální autoškola, řekli: „Prosím tě neblázni!“ Ale já nejsem blázen, jsem lomivka a ty ví, že jedině tehdy, když to nezkusíte, nevíte jestli to půjde nebo ne. A taky, že zkoušet to musíte každý den, zas a znova.
Se svým speciálně upraveným autem nyní slavím sedm odježděných let, takže už rozhodně očkem pokukuji po příští značce. V našem nyní již rodinném domku jsem nedávno navrhla partnerovi možnou další změnu rozvržení nábytku v našem obýváku. „Už zase?“ zaznělo trochu pobouřeně. „Víš, miláčku, kdybychom seděli tady blíž u okna, mohl by to být úplně jiný zážitek!“ přemlouvám ale dál partnera. Slavím také pět let od mé poslední zlomeniny. A tak jsem si pořídila berle. Vůbec ne proto, abych slyšela další: „Ty jsi blázen!“ Prostě proto, že síla nových začátků je palivem k proplutí jakéhokoliv období čekání. Zklamání nesplněných snů bolí víc než zlomenina. Co je ale vždycky možné, je začít znovu a zkusit to jinak.
Foto: pixabay
