Jídlo není jen jídlo

Kde končí zdravý zájem o vlastní tělo a začíná problém? Mentální anorexie může mít nenápadný začátek, ale její projevy sahají daleko za jídelníček. Ovlivňuje tělo, psychiku, práci i vztahy. Proč dobře míněná rada „tak se prostě najez“ nefunguje? A proč uzdravení není jen otázkou čísla na váze?

Jídlo souvisí s naším životem od malinka. Rodiče nás chválili, když jsme dobře jedli. Babičky nás vykrmovaly a dávaly nám tajně čokoládu. Dodnes, když chceme někoho obdarovat, koupíme často bonboniéru. Rodinná oslava bývá provázena dobrým jídlem. A jak často se my sami odměníme něčím hříšně dobrým po náročném dni? Jídlo prostě patří do našich životů nejen z hlediska jeho výživové funkce, ale také z hlediska citového, jako projev péče a náklonnosti. 

Náš vztah s jídlem se ale může v průběhu života vyvíjet a komplikovat. Na jednu stranu nám může přinášet potěšení a na druhou třeba strach z přibírání. Kde končí běžná obava z tloustnutí a začíná porucha příjmu potravy? Mezi nejznámější patří mentální anorexie, pro kterou je typické výrazné omezování příjmu potravy, které vede k nízké tělesné hmotnosti nebo u dětí narušuje očekávaný růst. Onemocnění se také projevuje intenzivním strachem z přibírání a zkresleným vnímáním vlastního těla. U některých lidí se přidává i nadměrné cvičení. 

Všichni známe titulky s čísly nejnižší váhy nebo popisy toho, jak málo toho člověk s anorexií za den sní. Jak se ale nemoc projevuje na počátku a proč vlastně vzniká?

Někdy není snadné poznat, kdy přestává jít o běžnou péči o sebe a začíná problém. Samotné cvičení nebo zájem o zdravou výživu přece ještě nic špatného neznamenají. Zpozorněla bych ve chvíli, kdy se naše myšlenky a chování začnou točit především kolem jednoho – hlavně nepřibrat. Když se objevuje ochromující strach z přibrání byť jednoho kila. Když si dáme dort a máme pocit, že ho musíme jít okamžitě vyběhat. Když nám blízcí začínají říkat, že už hubneme nebo cvičíme moc. Zkrátka když strach začne určovat každý náš krok.

Někdy pak začne člověk své chování schovávat. Tím se může více izolovat od druhých, což ho dál vtahuje do bludného kruhu anorexie.

Co všechno stojí za anorexií

Odkud se vlastně bere tlak na dokonalé tělo? Má generace si hrála s barbínama a sledovala soutěže miss. Dnešní dospívající mají ideály krásy neustále po ruce – v mobilu. A srovnávají se s nimi právě ve věku, kdy si teprve hledají vlastní identitu. Takový tlak může být opravdu náročný a teprve zjišťujeme, jaké důsledky má dospívání se sociálními sítěmi. Česká zdravotnická statistika ale upozorňuje na současný trend. Mezi lety 2010 a 2023 se počet dětí a dospívajících s vykázanou diagnózou poruchy příjmu potravy zvýšil téměř trojnásobně.

Bylo by ale příliš jednoduché ukázat prstem pouze na sociální sítě a označit je za viníka mentální anorexie. Společenský tlak může ovlivňovat náš vztah k jídlu a vlastnímu tělu, ale samotné onemocnění vzniká souhrou více faktorů. Svou roli hrají psychické předpoklady, prostředí, ve kterém žijeme – rodina, blízcí, škola a širší komunita. A nesmíme zapomenout na genetiku.

Právě genetický výzkum přinesl překvapivé zjištění. Studie z roku 2019 ukázala, že dědičné předpoklady spojené s anorexií souvisejí nejen s psychikou, ale také s metabolismem, tedy s tím, jak naše tělo hospodaří s energií. Novější výzkumy tyto souvislosti potvrdily. Metabolismus tak nemusí být jen tím, co anorexie ovlivňuje, ale může hrát roli už v náchylnosti k jejímu vzniku. Anorexii proto nelze vysvětlit jen samotnou touhou po štíhlosti.

Proč nestačí říct „tak se najez“

Ať už se anorexie rozvine z jakýchkoli důvodů, její následky pociťuje dotyčný na psychické i fyzické úrovni. Tělo reaguje na dlouhodobý nedostatek jídla a snaží se přizpůsobit. Přejde do jakéhosi úsporného režimu. Zpomaluje se energetický výdej, mění se hormonální činnost, mohou se objevit problémy se srdcem, oslabení kostí nebo potíže s trávením. V krajním případě může mentální anorexie ohrozit i život. Nedostatek výživy ovlivňuje také naši psychiku, soustředění a prožívání emocí. Můžeme být zdánlivě bezdůvodně podráždění a celkově oslabení. A někdy už ani nemáme energii podívat se na svou situaci s odstupem, natož začít něco měnit. 

I proto může být cesta k uzdravení tak náročná a jednoduchá rada „Tak se prostě najez“ nefunguje. Navíc když se člověk začne znovu pravidelně a dostatečně stravovat, nemusí mu to být zpočátku příjemné, a to ani po fyzické stránce. Kvůli změnám v trávení může pociťovat nadýmání, bolesti břicha nebo nepříjemnou plnost. A právě tyto obtíže mohou jeho obavy z jídla ještě posilovat. A vzniká další začarovaný kruh.

Léčba proto vyžaduje spolupráci více odborníků. Podle závažnosti stavu může být nutný i intenzivní lékařský dohled. S obnovou stravování pomáhá nutriční terapeut, důležitou součástí léčby je psychoterapie a podle potřeby také psychiatrická péče.

Uzdravení není jen číslo na váze

Přestože se tělesný stav zlepšuje, strach z jídla, přibírání a potřeba mít všechno pod kontrolou mohou přetrvávat. Právě to jsou témata, která bývají pro člověka s anorexií klíčová a se kterými se potřebuje během léčby vyrovnávat. Jak může taková práce vypadat? Třeba při skupinové psychoterapii, která může pomáhat hned v několika rovinách. Člověk díky druhým získává jinou perspektivu, zjišťuje, že s nemocí není sám, a poznává lidi v různých fázích zotavování, kteří se navzájem podporují. Terapeut přitom pomáhá skupinu vést a jejím členům přehodnocovat přesvědčení, která už dosloužila.

Také naše hostka Veronika Hanušová mluvila v dalším díle podcastu Za zrcadlem o tom, jak se během uzdravování proměnil její přístup k životu i sobě samé. Jak se od tlaku na výkon začala více otevírat prožitkům. 

A právě to mi na uzdravení připadá krásné. Že člověk může zase nejen jíst, ale také meditovat a milovat.