Kniha Veroniky Hanušové O anorexii upřímně přibližuje život s mentální anorexií prostřednictvím osobních zápisků, poezie a ilustrací. Její tvorba však může oslovit i ty, kdo tuto nemoc nikdy nezažili. Některé lidské prožitky totiž sdílíme bez ohledu na diagnózu. Kniha promlouvá jazykem, který přesahuje hranici rozumu. Jazykem umění.
Když procházím ukázky z Veroničiny knihy, vnímám, jak těžký život s mentální anorexií může být. Z její tvorby ale necítím jen bolest a zoufalství. Je v ní také nadhled a naděje.
Veronika prožila velkou část dospívání s mentální anorexií. Už během nemoci si psala zápisky a kreslila, aby měla ventil pro své prožitky. Tehdy ještě netušila, že z nich jednou vznikne kniha. Až s odstupem několika let se ke své tvorbě vrátila a rozhodla se část zveřejnit.
Veronika nechtěla napsat klasickou autobiografii. Prostřednictvím vlastní zkušenosti chtěla čtenářům především přiblížit skutečný život s mentální anorexií. Jak vysvětluje v podcastu Za zrcadlem:
„Mým cílem bylo poukázat na to, že život s mentální anorexií je plný omezení a nedůstojnosti. Chtěla jsem umožnit nahlédnout do života s poruchou příjmu potravy takového, jaký doopravdy je.“
Jak autorka dále vysvětluje, nechtěla přispívat k romantizaci anorexie. Jde totiž o závažné duševní onemocnění, se kterým se potýkala také Veroničina kamarádka. Nedávno bohužel zemřela.

Když promlouvá umění
V knize se střídají různé formy vyjádření – próza, poezie i vlastní ilustrace. Každá z nich na nás působí trochu jinak. Při čtení a prohlížení obrazů zapojujeme nejen rozum, ale také emoce, paměť a představivost. Jednotlivé formy se tak vzájemně doplňují a pomáhají nám přiblížit se Veroničině zkušenosti z různých stran.
A pár řádků poezie řekne často víc než tisíc slov.
Běsnění
Cítím Tě.
Cítím Tvůj dech. Tvé paže. Své zkřehlé paže.
Jejich mráz. Suché větve stromů, jež chřadnou.
Hejna havranů zaplňující temná mračna.
Šepot. Dusot. Běsnění.
A nekonečnou bezbřehou prázdnotu.
Nejvyšší útes a čistou vodu pod ním. Čirou hladinu.
Touhu skočit a plout. Navždy.
Nechat se unášet proudem. A plout.
Vlny narážející na útes. Pohlcení.
A další vlny. Vlny bez těla.
Nemusíte mít zkušenost s anorexií, aby se vás Veroničiny verše dotkly. Každému přitom mohou říct něco trochu jiného. Mně připomněly vlastní období depresí, kdy jsem chtěla utéct ze svých obtíží natolik, že jsem si přála nebýt. Prožitky zoufalství totiž nejsou vyhrazené jedné diagnóze. A nejsou vyhrazené ani jen těm s diagnózou.
Veroničino umělecké vyjádření mi připomnělo, kolik toho máme jako lidé společného. A právě v tom vidím silnou stránku této knihy. Nejenže nám umožňuje nahlédnout do života člověka s anorexií, ale můžeme v ní objevit i něco ze sebe, ať už jsme anorexii prožili, nebo ne.

Touha žít
To, že člověk prožívá zoufalství, smutek a touhu před vším utéct, ještě neznamená, že v něm není místo i pro jiné pocity. Vedle touhy nebýt bývá i touha být. Dokonce i uprostřed hluboké beznaděje může zaznít silná touha žít. Právě tento zdánlivý rozpor zachytila Veronika v jednom ze svých zápisků z psychiatrické hospitalizace v roce 2018.
„…Bylo teprve půl desáté ráno. Konec dne se zdál v nedohlednu. Už jsem nechtěla být produktivní, ani prospěšná. Jen přežít. Necítila jsem nic, co by připomínalo život. Přežívala jsem. Vůlí.
Nyní jsem však začala o své vůli pochybovat. Možná že není dostatečně mocná a silná, aby mi umožnila dál žít. Existovat.
Přestože mi smrt připadala v minulosti vlastní a vnímala jsem ji s tichou bázní i úžasem, bála jsem se. Nebyla to plíživá úzkost plná hryzavých nutkavých myšlenek. Byl to opravdový strach.
Chtěla jsem žít. Strašně moc…“
Jiný úhel pohledu
V předchozích ukázkách jsme nahlédli do dvou krajních prožitků – touhy nebýt a touhy žít. Veroničiny zápisky ale zachycují také chvíle, kdy se nemění jen pocity, ale samotný pohled na sebe a okolní svět. Jako by prožité zkušenosti začaly dostávat nové souvislosti a s nimi přicházela i úleva. Právě tak na mě působí krátký zápisek z roku 2020 s výstižným názvem: A přece se točí!
„Najednou jsem si začala všímat i jiných věcí než jen sama sebe. Došlo mi, že nejsem středobodem, kolem něhož se svět točí, a že nemůžu za všechno to, co se ve světě děje. Odložila jsem ze zad ohromný batoh. Už jsem tu tíhu nemusela dál nést. Netočím světem kolem sebe. Točí se sám.“

Pár řádků a obrázků – a přitom tolik prožitků. Právě to mě na Veroničině tvorbě oslovuje. Dokáže zachytit hluboké pocity, pro které těžko hledáme slova.
Veroničina kniha možná do dnešní uspěchané doby tak úplně nezapadá. A možná právě proto takové knihy potřebujeme. Ne všechno se totiž vejde do půlminutového videa a ne všechno důležité se dá spočítat na lajky.
Už v anotaci knihy Veronika napsala, že by byla šťastná, kdyby pomohla byť jedinému člověku lépe pochopit poruchy příjmu potravy. A pomohla. Jak sama vypráví v podcastu Za zrcadlem, podobné zprávy už od čtenářů dostala. Já jsem v její knize navíc poznala i kousek sebe.

Ilustrace jsou autorským dílem Veroniky Hanušové




