Je prý dobré a důležité být originál. Nejít s davem. Nebýt pokrytec – mít a upřímně prezentovat vlastní názory a postoje. Bojovat za ně. Hlavně se za ně nestydět a neskrývat je! To je cesta k růstu! Zvláštní je, že když něco takového uděláme, mnohdy dostaneme pořádně přes prsty. A to stále všichni chceme žít v demokracii a pravdě. Jenže v čí? Je jenom jedna? Nebo kolik pravd vlastně existuje?
Každý máme svou pravdu, respektive názor. Kde a kdo je jejich rozhodčí? Nevynucujeme-li si je násilím a nedopouštíme-li se zločinu (věřím, že nemusím vypsat přesnou, nezavádějící definici), měli bychom mít právo –máme právo – je vyjevit! Nedostat se do bodu a stavu, ve kterém bychom se báli a třásli sdělovat své myšlenky a pocity jen proto, aby nás zase někdo nesoudil. Nebyl na nás hrubý, protivný, jedovatý – nezraňoval nás. Neoznačil nás div ne za vyvrhele a nepřítele společnosti, odpůrce lidských práv.
Byla by neskonalá nuda, především však tragédie, kdybychom se všichni museli držet jednotného smýšlení, univerzálního vzorce, jediného přístupu… Žít pod poklopem diktátu. Často však mívám pocit, že přesně tak tomu je. Jen se o tom nesmí mluvit. Protože jinak: Bác tě! Za co vlastně? Za individualitu? Prostě a jednoduše – za jiný pohled na svět? Nebo snad za cizí výklad, za nějž nejsme odpovědní?! Na jiná stanoviska lze upozornit s lidskostí, po ověření si informací, poté se jedná o konstruktivní komunikaci.
Nechceme a nemáme být ovce. Ale stejně bečíme. Jeden na druhého. Vzájemně mezi sebou. A o tom, jak by se bečet nemělo. Nebo mělo, ale přece úplně jinak! Hlavně podle mě! Je to nekonečný příběh lidstva.
Poznámka autorky: Dovoluji si preventivně předejít nedorozumění a zpřesnit, že výrok „Hlavně podle mě!“ je myšlen povšechně a s nadsázkou… Ale vlastně – mělo by mi na tom záležet?
– Osel, naložený relikviemi, se domnívá, že se lidé klanějí jemu. –
Jean de La Fontaine
– Kdybychom čekali na setkání s ideálem, strávili bychom celý život v čekárně. –
Ernst Penzoldt
Foto: Pixabay