Už je to pár let, co jsem s kamarádkou odjela na muzikál do Berlína. Procházely jsme se ulicemi, já kymácející se a bez rovnováhy, ona s berlema a pro rychlejší přesuny na vozíku. Sem tam nám někdo podržel dveře, popřál hezký večer nebo se ujistil, jestli nepotřebujeme pomoct.
A při tom všem se nám dívali do očí. Ne stranou, na nohy, na boty, na berle, ale do očí.
Možná si říkáte, co je na tom divnýho. Nic. Právě že nic.
Jestli mi obrna identitu bere, spoluvytváří, nebo určuje, v tom dodneška nemám jasno. Je těžký nemít brajgl v tom, kdo vlastně přesně jsem, když se diagnóza dost viditelně obtiskne do všeho, co dělám. Reaguju na ni různě, stejně jako lidi, co mě na ulici míjejí. Ti jsou překvapení, zaražení, najednou neviditelní, halasní, neteční i nesví.
A protože jim leccos běží hlavou, oči nebo tvář jsou často to poslední, kam se mi dívají.
Nedivím se a snad mi to ani nevadí, ale chybí mi to. Vědět aspoň někdy, že jsem pořád víc vidět já. Ať už to znamená cokoliv.
Ta holčička to ví.
Byly jí tak tři. Šla jsem kolem ní, když tlačila kočárek s panenkou. Na zlomek vteřiny se v pohybu zastavila a podívala se na mě, jak si tak kráčím v červeném kabátu, netlačím nic, nemám dva culíčky a v ruce třímám klíče. Usmály jsme se obě.
Už jsem byla pár kroků za ní, když mamince řekla: „Holčička.“ A maminka na to: „Ano, to byla holčička, asi někam šla.“
A to je celá slavná integrace, dámy a pánové. 🙂 Můj pocit i její postřeh.
Viděla ve mně člověka. Jenom člověka.
Foto: Pixabay