Share on facebook
Share on twitter
Share on linkedin
Share on email

Také někdy přemýšlíte, co se odehrává v uvažování a nitru lidí, kteří se chovají bezohledně, povýšeně a svévolně? Často si říkám, jaké asi mají pocity, myšlenkové pochody. Jde-li o zvláštní deformaci, nabalovanou špatnou výchovu, či převládá-li dutohlavost a arogance.

Co mě rozohnilo? Mohu to shrnout pod termín „řádění verbeže“. Učesaněji nechci nazývat chování některých obyvatel naší planety. Protože velmi smutný je pohled na přírodní scenérie hyzděné odpadky všeho druhu. Vidět pod majestátním stromem válející se špinavé hadry, děravé bundy a boty; svěží jarní trávu dusící se pod sáčky, obaly od sušenek, lahvemi a plechovkami, použitými hygienickými potřebami, kartony od vína, krabičkami od cigaret. Přestože hned kousek od místa hanby nabízí svou náruč řada popelnic a odpadkových košů!

Jaký důvod má přítomnost stále nových nedopalků, zbytků jídla a žvýkaček pod lavičkami, v záhoncích rozkvetlých květin? Vhazování oblečení do kontejnerů na plasty, plastů do boxů na papíry, případně kupení hromad přímo na zem. Domácí spotřebiče a nábytek, pneumatiky odkládané libovolně po sídlištích, na černých skládkách v lesích; chemie vlévaná do vodních toků…

Vždyť péče a uzdravování nejsou výhradním právem lidských bytostí! Jen chorá mysl může zbaběle a uboze pustošit přírodu. Co je to za druh zvrácenosti? O nedodržování dalších pravidel slušnosti a zodpovědnosti nemluvě.

Nevím, co vy, ale nemám žádný lidumilný nápad, jakým způsobem takové ohavnosti potírat. Obávám se, že na to jsme vždy byli, jsme a budeme ještě kratší než prostor pro sloupek…

— Kdybys i zlostí pukl, přesto budou lidé stále jednat stejně. — 

Marcus Aurelius – Hovory k sobě

— Lidé nevědí, co všechno znamenají slova krást, sít, kupovat, odpočívat, znát svou povinnost; to totiž nelze vnímat očima, nýbrž jakýmsi jiným zrakem. —

Marcus Aurelius – Hovory k sobě

Foto: Pixabay

Share on facebook
Share on twitter
Share on linkedin
Share on email
Eva Havlíčková

Eva Havlíčková

Crohnovu chorobu jí diagnostikovali ve dvanácti letech. S tímto onemocněním zažívá pořádnou dávku chaosu, trápení a bolesti, ale nevzdává to. Ani ona, ani Crohn. Než ji zdravotní problémy vyřadily na několik let z aktivní činnosti, pracovala dlouhé roky na pozici asistentky ve farmaceutické společnosti. Miluje přírodu, hudbu, laskavý i černý humor, četbu knih a jejich vůni. Váží si rodiny a přátelství. „Je to ve hvězdách, co nás v životě čeká za pouť. Nejdůležitější ale je, kolik úžasných dní prožijeme, a že vždy najdeme cestu! Všichni můžeme opakovaně začínat znovu a po pádu zase vstát, třeba i s nějakou tou boulí na těle i na duši. Na zázraky nevěřím, já na ně totiž spoléhám,“ říká Eva. V současné době působí jako korektorka a redaktorka v redakci magazínu Inspirante, který je jedním z hlavních projektů spolku Revenium.

Další příspěvky autora

Podpořte nás

Náš účet je:
115-5689490267/0100

Vězte, že veškeré finance půjdou na rozvoj projektů, které pomáhají lidem se znevýhodněním plnit si kariérní a životní sny. Inspirante je jedním z nich!