Hana Papežová je profesorkou psychiatrie s celoživotním zaměřením na poruchy příjmu potravy. Toto spektrum diagnóz je velmi zrádné a skrývané onemocnění, které může vést až ke smrti pacienta. Jejich počátek se řadí do USA a západních zemí Evropy, kde je velký důraz na štíhlost a s ní spojenou představu o kráse a zdraví. Papežová varuje před tímto stereotypem a zdůrazňuje důležitost prevence a osvěty. Ta je podle ní na dobré cestě, stále je však co zlepšovat, zejména co se týče povědomí u dětí a mladistvých.
„V roce 1989 byly poruchy příjmu potravy u nás nové téma. Bylo zde mnoho prostoru pro výzkum a pro zavedení klinické praxe. U nás specializovaná lůžka pro poruchy příjmu potravy založil v roce 1982 docent František Faltus. Byli jsme první ve střední Evropě,“ ozřejmuje začátky poruch příjmu potravy v naší republice Papežová. „Důležitá je nutnost, aby ti, co se věnují klinické praxi, sami měli odborný, kvalitní psychoterapeutický výcvik, aby potíže svých klientů dobře zvládali.“
Sama Papežová má výcvik v integrativní psychoterapii. Ta je u nás relativně mladým terapeutickým směrem. „Náš výcvik byl akreditovaný pro zdravotnictví až v roce 2018. Vychází z toho, že poruchy příjmu potravy jsou velmi interdisciplinární. Hodně s námi spolupracují nutriční specialisté. Na všech lékařských fakultách je výuka nutričních specialistů, ale problém je, že nemají sebezkušenostní výcvik. Ten je důležitý, protože mohou mít vlastní zkušenosti s poruchami příjmu potravy. Právě zájem o psychosomatickou problematiku nás vedl k založení výcviku, podobně jako třeba v USA – tam se udává počet až 700 hodin sebezkušenostního výcviku u nutričních specialistů,“ říká profesorka.
Právě v USA nabírala Papežová první profesní zkušenosti. V osmdesátých letech strávila dva roky na Newyorské univerzitě (Nathan S. Kline Institute, New York University). Ačkoliv se zde věnovala jiným oblastem psychiatrie (schizofrenie, bipolární afektivní porucha, agresivita), po návratu začala opět v Centru pro poruchy příjmu potravy pracovat a už přes dvacet let centrum vede. „Věnovala jsem se například posuzování dlouholetého průběhu závažných psychických onemocnění a jejich predikce a kvalitě života, což se mi potom u poruchy příjmu potravy hodilo,“ říká. „Začátky poruch příjmu potravy se situovaly právě do USA a západních zemí Evropy, kde pozornost ke štíhlosti a výkonnosti, hlavně v ženském světě, vznikala.“
Poruchy příjmu potravy jsou přitom spektrem komplexních diagnóz. Při jejich léčbě se vychází z takzvaného bio‑psycho-sociálního modelu. Papežová vysvětluje: „Vidíme zde jednak část biologickou – genetiku, neurotransmitery, molekulární úroveň. Je zde mnoho biologických témat – v poslední době například výzkum střevního mikrobiomu, který je dnes velmi módní i v jiných oblastech psychiatrie. Pak část sociální – tlak na štíhlost a zdravou výživu může mít u rizikových jedinců spouštěcí mechanismus. A nakonec složka psychologická, kde zkoumáme osobnostní rysy, faktory, které mohou přispět ke zvýšení rizika vzniku poruch příjmu potravy. Tradičně se mluví o orientaci na výkon a perfekcionistické vize v životě mladých jedinců.“
Jaké přitom známe druhy poruch příjmu potravy? „Jak bylo řečeno, poruchy příjmu potravy jsou spektrum. Na jedné straně máme restriktivní anorexii – to je diagnóza, která znamená, že si člověk ubírá na jídle, nejí adekvátní kalorickou stravu, kterou by potřeboval ke zdravému životu, hubne, až dosáhne diagnostického kritéria, což je 17,5 BMI. Hubnutí se stává středobodem jeho života. Pak máme anorexii purgativní – to znamená, že kalorií, které člověk získá, se snaží zase zbavit, například zvrací. To se často popisuje v médiích. Ale může používat i laxativa, diuretika, anorektika. Pacienti za ně mohou utratit až tisíce korun. Já učím mediky, že každý lék, který je propagovaný, že snižuje chuť k jídlu nebo vede ke snížení hmotnosti, může být a je zneužíván v mnohanásobných dávkách. To může být zdrojem symptomů, které pacient neřekne lékaři, a je důležité po zneužívání těchto látek pátrat,“ upozorňuje odbornice a dodává: „Po tomto spektru se přesouváme k bulimii. Pacienti s bulimií mají většinou normální postavu nebo mírnou nadváhu a zase se tajně zbavují kalorií, které získají záchvaty přejídání. Záchvat přejídání je definován jako v krátkém čase (dvě hodiny), kdy sníte kalorie určené na celý den nebo několik dnů. Známe pacientky, jež jedí i zbytky jídel nebo jídla, která by normálně nejedla, aby naplnily ten objem, a to vede k pocitu selhání, viny a depresím, jež poruchy příjmu potravy mohou doprovázet.“
Pak jsou pacienti, kteří se přejídají – to je velká skupina pacientů, jimž doposud nebyla věnována taková pozornost. Rekrutují se z řad pacientů z obezitologických klinik: přejídají se a nemají purgativní symptomy, tudíž přibírají na hmotnosti. „Dlouho se za tento problém stydí, a nepřicházejí proto k lékaři. Začínají se léčit, až když jim stoupá hmotnost nebo mají zdravotní následky. Přejídání může být pevné nebo ve formě nočních záchvatů, kdy dochází k poruchám spánku – pacient si na záchvat nepamatuje. Většinou jsou tyto záchvaty spojené s konzumací kalorií nebo jídel, které si normálně nedovolí. Dietní chování během dne a pak noční přejídání kalorickými potravinami,“ říká Papežová a zdůrazňuje, že poruchy příjmu potravy jsou skrývané onemocnění, kterým pacienti mohou trpět i 10 až 15 let.
Co se týče prevalence podle pohlaví, poměr je 9:1 (ženy:muži). Čísla se však mění. „V klinické praxi vidíme, že máme víc hospitalizovaných mužů jak s anorektickou symptomatikou, tak s bulimií nebo s přejídáním – kde je poměr mužů a žen vyrovnanější. Vyrovnanější je také u dětí, tam je chlapců víc. Průběh je velmi podobný, v minulosti se mluvilo o tom, že muži mají více filozofických motivací, ideologických, ale v poslední době bych řekla, že se více shodují na posedlosti zdravou výživou – hodně se teď píše o ortorexii, tam je gender vyrovnanější. Ortorexie začíná být velkým problémem a velkou komorbiditou poruch příjmu potravy,“ ozřejmuje profesorka kontext.
Důležitá je přitom prevence a osvěta. Té se Hana Papežová vedle výzkumu a klinické praxe rovněž věnuje. „Myslím, že osvěta už zafungovala natolik, že běžná populace ví, že existuje anorexie; děti ve škole vědí, že někdo má bulimii; lékaři daleko více myslí na poruchy příjmu potravy, než když jsme s problematikou začínali,“ říká. „Problém je, že pacienti se léčit nechtějí – nemají pocit, že mají nemoc. Cesta vede k tomu si to uvědomit – na začátku je totiž nemoc tzv. ego-syntonní. To znamená, že člověku naplní nějaké tužby. Představy o zdravém životním stylu, o kráse, štíhlosti a podobně. Najednou nemyslí na své problémy vztahové, hádky rodičů a jiné. Mají falešný pocit kontroly.“
Za zmínku stojí, že v dubnu proběhla konference právě o poruchách příjmu potravy, byl tam i workshop přístupný pro veřejnost. „Snažíme se přinášet nová témata – například nadměrné cvičení, poruchy příjmu potravy u sportovců, nebezpečí excesivního cvičení, které může vést k prohloubení nemoci. Dalším tématem, jímž se zabýváme, je dostupnost péče. Hlavně pro děti a adolescenty není taková, jakou bychom si představovali. Učíme, že čím dřív se pacient zaléčí, tím má větší šanci na vyléčení. To je náš velký úkol,“ uzavírá profesorka Papežová.
Foto: archiv Hany Pepežové
