Pod vedením MUDr. Bruno Karpina byl po druhé světové válce založen Státní rehabilitační ústav v Kladrubech, zaměřený na rehabilitaci po amputacích a následně pro paraplegiky a kvadruplegiky. V provozu už bude tři čtvrtě století a dál pomáhá tisícům pacientů. Jeho zakladatel měl velmi bohatý a pohnutý život.
Bruno Karpin se narodil 21. května 1909 v Prostějově do židovské rodiny jako nejmladší dítě Hermana Karpina a jeho manželky Ernestiny, rozené Sternové. Kromě bratra Siegfrieda a sestry Melanie měl ještě nevlastní sestru Annu Korínskou, která se narodila v tehdy polském Lvově, ale bydlela s Karpinovými v Prostějově.
V letech 1931–1936 byl Karpin talentovaným studentem medicíny na lékařské fakultě Německé univerzity v Praze a žil v komunitě s jinými studenty. Spolu s nimi se podílel na záchraně studentek fakulty, jež nebyly občany Československé republiky a měly být vyhoštěny za účast na prvomájové komunistické demonstraci v roce 1932. Domluvili se, že každý z nich si jednu z nich vylosuje a vezme si ji za ženu, čímž ona získá občanství ČSR a bude moci fakultu dostudovat. Bruno si vylosoval z klobouku polskou Židovku Runiu (též Rózu či Růženu) Scheuerovou z Podgorze u Krakova. Svatbu měli 16. srpna 1932 ve Fryštátě, dnešní Karviné, ale nežili spolu: on byl v Prostějově, ona ve Fryštátě.
Ještě než republiku obsadili Němci, oba utekli do Anglie. Runia po válce žila v Izraeli, Bruno nepovažoval manželství s ní za závazné, manželství bylo v roce 1945 rozvedeno, ale zůstali kamarády až do konce jeho života. Byla prý povahou moudrá a velkorysá. Byl i hudebně vzdělaný, za války prý dokonce dirigoval československý sbor v Londýně. Nechtěl mít děti, přesto je měl velmi rád a jedno také přes své přesvědčení zplodil s bohatou Angličankou. Bavilo ho též houbaření, hory a lyžování.
V roce 1943 byl zařazen do Československé armády ve Velké Británii. Díky výborné jazykové vybavenosti mohl Karpin, který hovořil česky, německy, anglicky, francouzsky, latinsky, portugalsky a španělsky, komunikovat s odborníky z velké části světa. Tak se dostal i do americké armády k dr. Howardu A. Ruskovi. To byl prominentní lékař, profesor rehabilitace a fyzikální medicíny, zakladatel Ruskova institutu rehabilitační medicíny a tvůrce programu rehabilitace pro válečné invalidy v Evropě.
Během druhé světové války se armády staraly o to, aby jejich zranění vojáci byli navráceni na frontu nebo aktivně do zázemí. Takové centrum se vytvořilo v léčebně tuberkulózy kostí v Kladrubech u Vlašimi, které se začalo stavět z iniciativy dr. Schillera v roce 1937. Po okupaci německými vojsky v roce 1939 nacisté převzali sanatorium pro válečné účely a v roce 1941 zde zřídili Forschungsinstitut der D.A.F. Kladruby, jehož část měl pronajatou wehrmacht pro raněné frontové vojáky. Tak zde vznikl SS Reserve Lasaret Wlaschim. V době největších válečných ztrát bylo v ústavu až 1 200 německých vojáků. Tragickým paradoxem bylo i to, že zakladatel ústavu dr. Schiller byl v roce 1942 popraven a téměř celá jeho rodina skončila v koncentračních táborech jako příslušníci pronásledované židovské rasy.
Po válce sloužil ústav jako sovětská repatriační stanice, kterou procházeli bývalí sovětští vojáci před návratem domů. Od ledna do září v roce 1946 byl ústav ve správě Ústřední rady odborů a jeho koncepce nebyla žádná. Od října 1946 převzalo ústav do péče Ministerstvo zdravotnictví a byly provedeny nezbytné úpravy včetně vybavení interiéru.
Karpin se po válce vrátil do Prostějova, kde bydlel u tety Olgy Deutschové v Ehrenstammově domě, ale v dubnu 1946 se odstěhoval do Prahy. V roce 1947 se tam oženil s bývalou ošetřovatelkou ČSČK ve Velké Británii Bedřiškou Adlerovou, také Polkou, s níž se v britské armádě seznámil.
A v roce 1947 byl právě pod vedením MUDr. Bruno Karpina založen Státní rehabilitační ústav v Kladrubech, zaměřený na rehabilitaci po amputacích a následně pro paraplegiky a kvadruplegiky. Podle zachované knihy příjmů pacientů zde ke zkušebnímu provozu 21. dubna 1947 nastoupilo 27 nemocných. V tomto období probíhalo i první školení odborného personálu a kurzy léčby prací, které prováděly ergoterapeutky a fyzioterapeutky z USA. Prvními českými frekventanty byli učitelé tělesné výchovy, lékaři se zprvu vzdělávání v oboru rehabilitace vzpírali, přestože ji Karpin v Praze na klinice, kde také založil rehabilitační oddělení, vyučoval. Spolupráce s USA byla rozšířena o dvouleté stáže v zahraničí, tyto vazby a kontakty však byly zpřetrhány po nástupu komunistů k moci.
Ve světě se začínal užívat pojem rehabilitace jako označení pro součinnost mezi zdravotnictvím, sociální oblastí, vzděláváním a zaměstnaností. U nás se této problematice věnoval prof. Rudolf Jedlička a právě Karpin. Zavedli pojem změněná pracovní schopnost (ZPS), kdy je podle jejich definice „občanem se ZPS ten, kdo má pro dlouhodobě nepříznivý zdravotní stav podstatně omezenou možnost pracovního uplatnění, případně přípravy na pracovní uplatnění“.
V roce 1949 musel Karpin z místa ředitele rehabilitačního ústavu v Kladrubech odejít a nadále se věnoval ortopedické praxi na klinice v Praze. Jeho manželka Bedřiška pracovala na Ústavu dějin KSČ, přestože její bratr chemik, který se zabýval vývojem saponátů a čisticích prostředků, působil v Brazílii a byl milionářem. Rovněž se velice přátelil s Karpinem. Bedřiška Karpinová se však stala rezidentkou StB a řídila agenty v Nizozemsku. Zemřela v roce 1968, kdy si pustila plyn ze zklamání z vpádu vojsk Varšavské smlouvy.
Bruno zemřel v roce 1976, v poslední vůli zmínil také svého syna, o jehož existenci nikdo z příbuzných neměl tušení. Rozsáhlou knihovnu s množstvím lékařské literatury odkázal spisovatelce Bibianě Wallnerové, své neteři z Bratislavy (dcera jeho sestry Melánie).
Zdroj: hanackyjeruzalem.cz