Share on facebook
Share on twitter
Share on linkedin
Share on email

Doma mám dvě orchideje. Jedna z nich mi poměrně pravidelně kvete. Pučet začne vždy tak, aby mi květy zdobila byt přes Vánoce, často až do Valentýna. Dělá mi tím velkou radost. Vlastně obě jsou dokonalým zázrakem. Svou houževnatostí totiž zvládly téměř nemožné.

Nejsem žádná skvělá zahradnice, spíš naopak. Péči o květiny šidím. Někdy z lenosti, jindy z neznalosti. Zpravidla se vzpamatuji, květena také. Nezřídka na poslední chvíli. Ale nějak to zafunguje, asi si děláme radost vzájemně. Dokonce přes krušné, napínavé chvilky.

Stejný případ je to s těmi orchidejemi. Chovala jsem se k nim jak k umělým, takže musel nastat den, kdy se jim přestalo dařit. Došla jim trpělivost i živiny. Najednou jsem se divila! A smutnila. Zůstaly z nich jen suché pahýlky, známky života byly pryč. Jako když nelze nahmatat puls u člověka. Jejich vzdušné kořeny byly mrtvé, už je vůbec nic nepřipomínalo. Nebyl to veselý pohled. 

Všichni říkali: „Vyhoď je, nemá to cenu, to není ani na zázrak!“ Nemohla jsem se smířit s tím, že bych je tak krutě dostala až do koše. Moc jsem si přála, aby zjednání nápravy vyšlo, ať se to zdálo tou dobou nesplnitelné jakkoli. Květiny jsem přesadila, hýčkala, ošetřovala je a povídala jim. Dobře to nevypadalo.

Uběhly týdny. Byla jsem svědkem jejich znovuzrození. Doslova. Nové kořeny, nové listy. Šťavnatě zelené. A pak… Těsně před mými narozeninami jedna z nich bohatě vykvetla. Korunu krásy držela několik měsíců! Nejprve jsem se lehce obávala, mám zkušenost, že nádherné květy se objevují mnohdy v případech, kdy někdo odejde na druhou stranu. Naštěstí tato křehká bojovnice přináší radost a potěšení. Také připomínku toho, že nic se nemá vzdát, dokud není prokazatelný konec. Do okamžiku, než v ringu zazní gong. Občas to chce chvilku vyčkat i poté.

Za pár dní se rozevřou letošní nové květy. Oslaví se mnou advent, Vánoce a příchod nového roku. Cítím neskonalou pokoru a vděčnost. Dáváme-li lásku a péči, dostaneme ji většinou plnými náručemi zpět. Tímto příspěvkem nám to chci připomenout. Zároveň všem popřát pokojný adventní čas v jeho původní podobě a smyslu. A ještě možná – buďme jako ty mé orchideje, budeme pak nejednou svědky zázraku.

„Prožiješ znovu smíření. 

Už nelituj, že den se krátí.

Jen malá chvíle ztišení

a víš, co dosud uniká ti.“

P. Kukal (kalendář UMÚN 2021)

Share on facebook
Share on twitter
Share on linkedin
Share on email
Eva Havlíčková

Eva Havlíčková

Crohnovu chorobu jí diagnostikovali ve dvanácti letech. S tímto onemocněním zažívá pořádnou dávku chaosu, trápení a bolesti, ale nevzdává to. Ani ona, ani Crohn. Než ji zdravotní problémy vyřadily na několik let z aktivní činnosti, pracovala dlouhé roky na pozici asistentky ve farmaceutické společnosti. Miluje přírodu, hudbu, laskavý i černý humor, četbu knih a jejich vůni. Váží si rodiny a přátelství. „Je to ve hvězdách, co nás v životě čeká za pouť. Nejdůležitější ale je, kolik úžasných dní prožijeme, a že vždy najdeme cestu! Všichni můžeme opakovaně začínat znovu a po pádu zase vstát, třeba i s nějakou tou boulí na těle i na duši. Na zázraky nevěřím, já na ně totiž spoléhám,“ říká Eva. V současné době působí jako korektorka a redaktorka v redakci magazínu Inspirante, který je jedním z hlavních projektů spolku Revenium.

Další příspěvky autora

Podpořte nás

Náš účet je:
115-5689490267/0100

Vězte, že veškeré finance půjdou na rozvoj projektů, které pomáhají lidem se znevýhodněním plnit si kariérní a životní sny. Inspirante je jedním z nich!