Asi před deseti lety jsem procházela nejhorším rozchodem svého života. Můj expřítel mě krutě zranil a velmi dobře si to uvědomoval. Snažil se proto ulevit svému svědomí a být mi nablízku. Užili jsme si tak to nejlepší z repertoáru porozchodového zoufalství – sáhodlouhé výlevy ve zprávách, hysterické telefonáty ve tři ráno, chaotický sex s ex nebo sbírání milenců jen proto, abych mu „ukázala“. Není se proto co divit, že mi trvalo celý rok, než jsem se od něj dokázala trochu odpoutat.
Ještě o pár let později, už v novém vztahu, jsem náhodou narazila na americký blog, kde paní říkající si Captain Awkward odpovídá na dotazy čtenářů. Pokrývá přitom širokou škálu témat týkajících se především vztahů – od těch pracovních přes přátelské nebo rodinné až po ty milostné. A právě u těch milostných jsem narazila na spoustu moudrých myšlenek, které by se mi bývaly hodily v onom krušném období. Například že „rozchod nám umožní přestat pracovat na vztahu, který nefunguje“ nebo „vztahy nemusí trvat věčně, aby pro nás byly cenné a důležité“. A taky na spoustu praktických rad, jak přežít to nejhorší: Když mi protějšek řekne, že se se mnou rozchází, brát to jako fakt – nesnažit se ho přesvědčit, ať to se mnou ještě zkusí. Nepožadovat přesné zdůvodnění – buď bude lhát, nebo mě raní ještě víc. Neslibovat, že budeme kamarádi, když jsem na něj ještě hrozně naštvaná a/nebo stále zamilovaná. Aspoň na nějakou dobu přerušit veškerou komunikaci – vymazat jeho číslo, blokovat ho na sociálních médiích. A především být na sebe hodná, protože všechno chce čas.
Za deset let existence blogu se však jeho autorka zvládla věnovat i spoustě dalších situací. Tady jsou některé klíčové myšlenky, které se v jejích příspěvcích opakují a můžou být užitečné pro každého:
- Use Your Words, „Prostě to řekni“. Ať je to cokoliv. Pokud nám na tom druhém něco vadí, chceme ho o něco poprosit, pozvat ho na rande nebo si stanovit hranice, co jsme ochotni strpět a co už ne, podle Captain Awkward je potřeba to prostě jasně, nahlas formulovat. Především ženy jsou však často vychovávané v přesvědčení, že mají upřednostňovat potřeby ostatních na úkor svých vlastních a nehodí se, aby se jasně a odvážně přihlásily o slovo. Každý z nás ovšem někdy zažil nepříjemný pocit, kdy mu něco vadí, ale je mu trapné to říct nebo složitě hledá slova pro vyjádření svých pocitů. Captain nás nabádá, abychom to přesto zkusili, protože tiše se užírat nikomu nepomůže. A abychom se snažili vyjádřit co nejpřesněji, i když to třeba ten druhý nebude chtít slyšet. Různé náznaky a narážky totiž často nefungují – buď je ten druhý opravdu nepochopí, nebo se na to může přesvědčivě vymluvit.
- No Is a Complete Sentence, „Ne je celá věta“. Společnost nás také učí, že není slušné říkat ne – a vůbec, pokud jste žena, beztak tím myslíte ano. Když se pak přidají psychické problémy, můžeme tak prožít celý život, aniž by byly naplněny naše potřeby. Captain tvrdí, že pro odmítnutí něčeho, co nechceme (třeba aby na nás někdo sahal, aby pokračoval v sexu, nebo se nám třeba nelíbí celý týden hostit protivnou tetu) nepotřebujeme dostatečně objektivní důvody, protože:
- Reasons are for Reasonable People, „Důvody jsou pro rozumné lidi“. Když totiž začnete své rozhodnutí zdůvodňovat někomu, kdo ho respektovat nechce, bude vaše důvody vnímat jako něco, co vám může vyvrátit, a vaše rozhodnutí tak změnit.
- Intentions Aren’t Magic, „(Dobré) úmysly nejsou všechno“. I pokud něco myslíte dobře a chcete druhému pomoci, záleží především na výsledku. Když se vám například někdo svěří se svým problémem a vy mu chcete poradit, zatímco on by se spíš potřeboval jen svěřit a vybrečet, moc mu nepomůžete. V této konkrétní situaci je proto nejlepší se nejdřív zeptat, jestli ten druhý chce poradit, nebo se jen vypovídat. Obecně pak nikdy není na škodu se dřív, než něco uděláte, vždycky zamyslet nad tím, jaké to bude mít účinky. Mít dobré úmysly prostě někdy nestačí.
- Každému dospělému člověku může pomoci terapie. Duševní zdraví považuje Captain za zcela zásadní věc. Pravidelně doporučuje terapii a bojuje proti stigmatu, že vyhledat odbornou pomoc z člověka dělá blázna nebo někoho neschopného. Připomíná, že zodpovědnost za naše mentální zdraví leží především na nás samotných a nelze ho používat jako výmluvu k bezohlednému chování, jako alibi. Tvrdí však, že není ostuda říct si o pomoc a pro lidi, kteří jsou na tom momentálně špatně a obrátili se k ní o radu, má nejen spoustu povzbudivých slov, ale i konkrétní rady a zdroje, kam se můžou obrátit.
Ne každému jsou rady této prostořeké dámy po chuti, protože často zpochybňuje toxické koncepty, na kterých je naše kultura založená. Někomu se také může zdát, že její přístup je příliš sobecký a individualistický. Já to však stejně jako početný zástup jejích fanoušků vidím jinak: jak jsem už opakovaně zmiňovala v předchozích článcích, to okřídlené rčení s kyslíkovou maskou platí. Opravdu si ji musíme nejdřív nasadit sami, abychom ji mohli nasadit někomu jinému. Pokud budeme zůstávat v nešťastném vztahu nebo necháme ostatní, aby nás využívali a nebrali ohledy na naše potřeby, nepomůžeme nikomu. Nebojte se proto nepříjemných konverzací, stůjte si za svým, vykročte občas ze své komfortní zóny a dělejte věci, jež přinášejí radost a užitek vám samotným. Jak říká sama „kapitánka“: „Tou kouzelnou bytostí jsi ty, všechna ta magie se skrývá v tobě.“
Zdroje:
Stránka s dalšími projekty autorky
Foto: pixabay.com
