Když jsem před třemi desetiletími sloužil na vojně v Liptovském Mikuláši jako četař-absolvent, tak jsem zhruba jednou za měsíc žadonil, neboť rozkazování mi nikdy nešlo, aby vojíni-záklaďáci z různých částí Slovenska konečně vstali ze svých lůžek a šli škrábat brambory. Slýchal jsem různé nadávky, často bylo slyšet něco o „zasratých“ Švédech. Ti kluci slovenští nám, kdo jsme přijeli vojančit z české části tehdy ještě společné republiky, říkali Švédi a možná tak Čechy někteří z nich označují dodnes. Nadávali však spíš proto, že byli lenoši, kterým se nechtělo v pět ráno vstávat. 

Trochu mi to připomíná současný nesmiřitelný a vymezovací tón vůči respirátorům (náhubkům), vakcinaci a pindy o stádech ovcí vedených na porážku. Dost lidí ztrácí soudnost, přinášejí zaručená svědectví o tom, jaké následky mají ti, kdo se očkovat nechali. Často sugestivně líčí případy svých známých, někdy příbuzných (spíš hodně vzdálených), další vlna podobných zpráv koluje i na všech možných sociálních sítích. Hodně odpůrců očkování sází i na konspirační teorie o čipování…  

Když jsem se v minulých měsících setkával na pivku s kamarády i známými, kteří jsou zarytými odpůrci očkování, jejich názorům jsem s patřičným zápalem oponoval, uváděl počty lidí, kterým covid šanci nedal. Přidával jsem i příklady mých blízkých, kteří ve špitálech pracují od vidím do nevidím a kteří mi potvrdili, že na nemocničních lůžkách letos na podzim leží převážně neočkovaní pacienti. A také jsem argumentoval, že data narození těch, kteří ve špitálech v posledních měsících umírají a byli zaručenými odpůrci očkování, už nezačínají hluboko v minulém století, ale jsou mezi nimi i mladí lidé ve věku pětatřicet let, někdy i mladší. Marná snaha. Jen jsem házel tu známou luštěninu na zeď. A výsledek? Tlak jsem měl po těch debatách vyšponovaný do vyšších hodnot než po čtvrtfinálovém penaltovém rozstřelu mezi Francií a Brazílií na fotbalovém mistrovství světa 1986. 

Dnes, když mi zanícení odpůrci očkování sugestivně líčí své protivakcinační názory, už neodporuji, chodím s třemi píchanci do levého ramene a věřím nebo spíš doufám, že mě covid neskolí. Ale když se mě někdo na názor zeptá, neskrývám jej. 

Po tom našem světě už se motám šestapadesát let a za tu dobu jsem leccos (zdaleka ne všechno) pochopil. Co však vím určitě, že je dobře, když lidé dělají práci, kterou mají rádi. A také práci, které dobře rozumějí. Matiku učí ti, kteří nastudovali rovnice a ovládají i deskriptivu, zedničinu dělají ti, kteří umějí postavit rovnou zeď a ve fotbalové lize střílejí góly ti, kteří mají talent i kapku štěstí a k tomu pořádný trénink. 

Rozhodování o covidu bychom tak měli nechat epidemiologům. Tedy těm, již tento obor vystudovali, znají tajemství účinku očkovacích látek, mají dostatek zkušeností a snaží se zjistit, proč je ten covid tak děsivý prevít. Právě oni mu totiž musí rozumět nejlíp. A že i je ten virus, co mutuje jako divý a předvádí úskok za úskokem, pořád překvapuje svou nevyzpytatelností a agresivitou? Holt se musíme smířit s tím, že nejde o sprint na 100 metrů, ale o maraton, jestli ta štreka nebude ještě delší.

A když epidemiologům do toho zkoumání remcá laickými postřehy Jarda odvedle, nebo když se do toho hodně hlasitě „montují“ lékaři, kteří jsou sice špičkou ve svém oboru, ale v epidemiologii až tak znalí být už nemohou, je to podle mě na levačku.   

K tomu, že by měl člověk mudrovat o tom, co zná, můžu přidat i vlastní nedoktorský příklad. Kdysi se mi snažil dávat rady soused, co měl zahradu jako obrázek a skoro každý rok úrodu, že by mohl zásobit půl supermarketu. Občas vyhlížel přes náš plot, i slovo jsme prohodili. Ale když mi začal říkat, co bych měl udělat, byl jsem jako mladý a ješitný chlap v plné síle naježený. Odfrknul jsem, že až taková věda to určitě nebude a zahradničil jsem podle sebe. Stromky, které měly rodit švestky, hrušky a jablka, jsem však zastřihoval, jak se ukázalo, jako úplný břídil. Když jsem se po jednom takovém razantním zastřižení větví pyšně chlubil sousedovi, zakroutil jen hlavou a pronesl: „Sousede, vy jste ty stromky ostříhal jako u holiče, na ježka.“ 

Proto bych se po téměř dvou letech, kdy nejen naše zdraví, ale i tu křehkou psychiku pořádně prověřuje zákeřný virus, přimlouval, abychom se místo vyvolávání zlostných emocí uklidnili a přestali spekulovat, že nám očkování jen uškodí nebo že právě nám ten virus určitě nehrozí, protože se otužujeme, jíme zdravě a popíjíme čaje z bylinek (což je pro naše celkové zdraví užitečné, ale fakt mám obavu, že na covid to stačit nebude). Ten zákeřný virus je totiž větší průšvih než ostříhání stromku na ježka.

P.S. Za pár dní budeme sfoukávat poslední svíčky na adventních věncích. A tak bych se přimlouval, abychom se aspoň v těch posledních dnech roku, odpůrci očkování i jeho zastánci, sparťané i slávisti a vůbec všichni ostatní chovali přinejmenším s respektem a špetkou té dobré vůle. A kde je vůle, tam je i cesta…

Břetislav Lapisz

Břetislav Lapisz

Rodák z Českého Těšína prožil dětství v nedalekém Havířově, od konce studií v roce 1990 bydlí v Ostravě. Absolvent učitelství Pedagogické fakulty Ostrava (obor čeština – dějepis) se zajímá o novodobou historii, jeho největším koníčkem je sledování sportovních přenosů (od fotbalu přes hokej, stolní tenis až po šipky). Rád cestuje, jeho nejoblíbenější destinací je Slovensko. A v poslední době zahradničí (s poměrně mizernými výsledky). Je ženatý a má dvě dospělé děti. Roztroušená skleróza jej „provází“ od roku 1998.

Další články

Podpořte nás

Náš účet je:
115-5689490267/0100

Vězte, že veškeré finance půjdou na rozvoj projektů, které pomáhají lidem se znevýhodněním plnit si kariérní a životní sny. Inspirante je jedním z nich!