Je možné zbavit se strachu? Netuším.
Jde se strachem pracovat? Určitě, ale JAK???
Spousta mých životních obav nestála na reálných základech. Docvaklo mi to před pár lety. A to patřím mezi rychlíky, jiný se nechává unášet strachem po celý život.
Můj strach se týkal nepřekvapivě roztroušené sklerózy. Hlavně prvních pár týdnů po náhodném nálezu neplechy v mozku. Strach mě ochromil a sílil čtením nejrůznějších příspěvků na webech o roztroušené skleróze. Nebývá to zrovna optimistické čtení, a když má člověk velkou smůlu, katastrofické čtivo ho může pořádně vyděsit.
V té době přišla klasická otázka: Proč já? Během první delší hospitalizace na neurologii přišla i odpověď: Proč ne? Touhle vnitřní odpovědí se strach stabilizoval do přijatelné formy (čti – konec probrečených nocí). Přišel život po boku roztroušené sklerózy, některé dveře se zabouchly, jiné se otevřely. Život se změnil, ale pořád byl plnohodnotný. Jen „krapet vytuněný“ Solumedrolem, biologickou léčbou a Mavencladem. A zkrášlený životní láskou, čchi-kungem a podporující rodinou.
Ale strach má i další podoby. Nedávno nám někdo zazvonil na zvonek. Neděle odpoledne, nikoho jsme nečekali a přišel irelevantní strach z človíčka za dveřmi. Ráno přišlo rozuzlení – nechali jsme klíče v zámku a soused nás chtěl upozornit. Hodně strachů vychází z nepodložených informací. Stejně jako náš strach ze souseda, který to myslel dobře a chtěl nám pomoct. A my za dveřmi rozvíjeli disputace, kdo to asi může být…
Každopádně obavy z budoucnosti a neznámého má skoro každý. A jak jsem na tom aktuálně já? No, pořád nejsem výjimkou, ale je to mnohem lepší. Stále si hledám práci a posledních pár dní mi bylo fyzicky hodně mizerně. To se tak člověk rozhodne ráno vstát a kvůli akutní inkontinenci musí rychle. Nu, kdo by chtěl uklízet počůranou postel… Rychlost se mi nevyplatila a brutálně mi ruplo v zádech. Dva dny úplně k.o., velké bolesti, které se musely tlumit. Ujít pár kroků nadlidský výkon a osobní hygiena se náročností rovnala olympijské hře. Strach mi říkal: Přejde to? Co když se to nezlepší? Jak si v tomhle stavu najdu práci? Nebudu na obtíž? Po dvou hodinách sebelítosti a „bojínků“ přišlo pomalé rozcvičování na podlaze (fyzio cvičení, jemná jóga, čchi-kung). Dnes jsou záda o něco lepší a zítra mám první online pohovor. Snažím se sebrat a „jít“ dál.
Je mi jasné, že budou časy dobré i zlé.
Držím se svého hesla: TO PŮJDE!
Nechci se bát stínů, CHCI ŽÍT.
Foto: Pixabay