Stane-li se z vás chronický pacient, navíc vám začnou přibývat další diagnózy a přidružené komplikace, nějak automaticky očekáváte, že za lékařem chodíte pro radu a pomoc. Nepříjemným překvapením může být poznání, že právě pro svůj zdravotní stav budete v některých situacích zanedbáváni, případně vám péče bude odepřena. Jste prostě příliš komplikovaný případ!
Znám to velmi dobře. Stěžejní diagnózu mám Crohnovu chorobu, s tím se zkrátka všude počítá. Je-li něco navíc, je to buď od Crohna, nebo divné. Tím pádem ani ne moc důležité. Ovšem to závisí na faktu, kterého specialistu zrovna navštívím. Už dávno je mi jasné, že celostní přístup k nemocným v naší medicíně bolestivě pokulhává.
Ani by se mi sem nevešel kompletní přehled osobní anamnézy. Alergií mám tolik, že do předkládaných dotazníků k vyplnění jen úsporně píšu: polyvalentní alergie viz příloha. Předtištěné kolonky jsou totiž pro letitý rejstřík chorob a potíží titěrné. Z reakcí okolí někdy cítím silnou pochybnost, údiv. Není hypochondr? Je to vůbec možné? Ta je odepsaná. S ní se nemá cenu párat. Takovou tady nepotřebujeme, další zbytečná nepříjemná položka dne. Ale co už, nedopadne-li něco dobře, je to přece (byla to…) těžká alergička! Nepohodlného „průšviháře“ si nekompromisně přehazují jako horký brambor.
Dokonce ani nejapné poznámky a vtipkování anesteziologů a ostatního personálu na sále před operací na úkor pacientova stavu nejsou povzbudivým či uklidňujícím elixírem. Oči obrácené ke stropu mě často utvrzují v tom, že má nelibost navštěvovat lékařská zařízení a strach z nich jsou oprávněné. Není to snadné pro nikoho. Jenže oni si bílý plášť oblékli dobrovolně, tehdy možná ještě s radostí a hrdostí. Nemoc si jako životní poslání vybere jen málokdo.
Nedávno jsem byla konfrontována s odmítnutým přijetím do stálé lékařské péče. Potřebovala jsem zubaře. Mé soupisy alergií sestru s lékařem vystrašily natolik, že to se mnou rovnou vzdali. Doporučili mi zavítat na pracoviště, ve kterých mě zvládnou zachránit před jistou smrtí! S úlevou za mnou zavírali dveře. Vyklopýtala jsem do neútulné chodby konsternována. Smích i pláč na krajíčku zároveň. Hluboká lítost, zranitelnost a bezmoc.
Ano, jsem ráda, že nic neriskovali, že upřímně nadnesli své možnosti a obavy. Neskutečně smutně na mě však zapůsobilo poznání, že právě od lékaře mě pošlou pryč z jediného důvodu – že jsem nemocná… Že některá odborná pracoviště vyškolují personál pro krizové situace jen naoko. Že mám už tak dost starostí a trápení, ale teď další navíc; musím o dům dál a doufat, že nebudu příliš tvrdým oříškem. S pocitem, že s nemocemi a bolestmi jsem sama bohužel nejvíc tam, kam bych správně měla zajít bez obav a s nadějí…
─ Lékaři předepisují léky, o nichž toho málo vědí, proti nemocem, o nichž vědí ještě méně, lidem, o jejichž stavu nevědí vůbec nic. ─
Voltaire
Foto: Pixabay
