Deprese je asi nejznámější a nejrozšířenější duševní nemocí. Své o ní ví kromě odborníků a známých umělců i laická veřejnost. Každý asi někdy měl „depku“, špatnou náladu, splín. Deprese je však mnohem víc než to. Jde o závažnou psychickou poruchu, která může končit i smrtí, případně se může objevovat sebepoškozování. Chronické pocity smutku, prázdnoty, ztráta zájmu o koníčky, plačtivost, neschopnost prožívat radost. To vše je deprese. Není to lenost, není to touha po pozornosti, není to slabost. Většinou dobře reaguje na léčbu, v případech, kdy ne, se v poslední době hovoří o nové metodě léčby psychedeliky.
Deprese je nejrozšířenější a nejznámější duševní poruchou, se kterou se pravděpodobně každý někdy setkal, ať už z doslechu, či se vyskytla u jeho blízkých. Konkrétně slovo „deprese“ pochází z latinského deprimere – „de“ jako „dolů“ + „primere“ jako „tlačit“. Přesný překlad je uváděn jako utlačovat, umlčovat. A tomu odpovídá i projev deprese. Když máme depresi, stává se pro nás sebemenší fyzický pohyb nadlidským výkonem. Vše, i dříve běžné příjemné aktivity, se stávají nepříjemné nebo nijaké. Nic se nám nechce, v ničem nevidíme smysl. Dotyčný pociťuje zmar a beznaděj a ztrácí se schopnost cítit potěšení (anhedonie). Mohou se objevit i pocity bezcennosti a viny. Nemoc může zasáhnout i kognitivní složku naší osobnosti – zhoršuje se pozornost a soustředění. A jak depresi definují odborníci? „Jedná se o závažný, dokonce někdy i život ohrožující stav. Reakce postiženého jedince na tento duševní stav je různá. Dotyčný může být neklidný, agitovaný, autoagresivní, nebo naopak unavený, tichý a klidný. Většinou mizí radostné reakce na pozitivní podněty a jedinec se může okolí jevit jako cynik,“ říká klinická psycholožka PhDr. Alena Vojtíšková pro web Zdravotnického zařízení Ministerstva vnitra. Právě komplexnost v projevech deprese u konkrétního člověka je třeba brát v potaz – každý může na nemoc reagovat jinak a ne vždy musí jeho projev odpovídat naší rámcové představě toho, jak deprese vypadá.
Pokud máme podezření, že náš blízký má depresi, zpočátku to pro nás může být nová a náročná situace – a chování blízkého matoucí. Důležité je však zachovat chladnou hlavu a druhého za jeho počínání neodsuzovat. I když nemusíme plně chápat, co se zrovna uvnitř dotyčného děje, mějme na paměti, že je důležité chovat se k němu s respektem a úctou. „Nepopírejte negativní emoce a emocionální stav nezlehčujte. To znamená vyvarovat se výrokům jako z toho si nic nedělej nebo to je v pohodě. Nejsme v kůži druhého, a proto nemůžeme říct, že ho daná věc nebolí, a také mu nemůžeme zaručit, kdy bolet přestane,“ doporučuje psycholožka Kateřina Schönová v poradně na webu www.psychologie.cz. Typické bývá, že člověk nemocný depresí má pocit, že je pro ostatní přítěží a že na něm nikomu nezáleží. Proto často zůstává se svým trápením sám a pomoc vyhledá pozdě nebo vůbec. O to důležitější je pro jeho blízké zpozornět, když zaregistrujeme byť jen nepatrné změny v chování, ztrátu zájmu o koníčky, sociální izolaci, odříkávání schůzek a podobně.
Včasná intervence je klíčová, neboť neléčená deprese může zasáhnout celkovou obranyschopnost organismu. Pozitivní zprávou je, že deprese je jednou z nejlépe léčitelných duševních onemocnění – zpravidla se užívají antidepresiva, pro lehčí formy postačí dobře zvolená psychoterapie. A pro farmakorezistentní depresi, tedy tu, která nereaguje na psychofarmaka, se teď otevírají nové cesty léčby psychedeliky. „Dnes už putují velké investice do výzkumu a klinického hodnocení těchto látek,“ říká psychiatr a neurovědec Filip Tylš pro web goethe.de. „Například v Kanadě vznikají kliniky, kde se pěstují lysohlávky, z nichž se pak připravují extrakty z psilocybinu, v houbě obsažené psychotropní látky. Svět se tedy tak trochu vrací tam, kde byl ve 40. letech minulého století, když Albert Hofmann objevil ve Švýcarsku účinky LSD na lidskou psychiku a zkoumal je. Následoval však plošný zákaz, protože se tyto látky nekontrolovatelně rozšířily z laboratoří do ulic za účelem rekreačního využití,“ stojí dále na webu. Jak už jsme uvedli, symptomy se mohou u každého lišit. Důležitý je přitom čas. „Lidé mívají různé příznaky, které se postupně díky terapii nebo sebereflexí naučí zachytit,“ říká psychoterapeutka Martina Viewegová pro časopis Heroine. „Obecně říkáme, že pro diagnózu je určující dva týdny pokleslá nálada. Ale někdo spíš cítí bolest celého těla, nepřekonatelnou únavu, nechutenství, příznaků je celá řada. Bývá však přítomen smutek, člověk není schopen prožívat radost, emoce jsou obecně oploštěné, člověk ztrácí smysl, vidí vše černě. Nálada kolísá s tím, že rána bývají horší. Může se objevovat i úzkost. Rizikem deprese jsou sebevražedné myšlenky a sebevražednost,“ říká dále terapeutka. Právě riziko sebeublížení, myšlenky na ukončení vlastního života či sebepoškozování bývá pro vážnější formy deprese typické. Zde platí o to víc chápající, respektující, ale zároveň důsledný přístup k dotyčnému. Sebevražednost přitom ve světě není nic neobvyklého. „Celosvětově spáchá ročně sebevraždu přibližně 800 000 lidí, v České republice je sebevražednost nad průměrem Evropské unie. Na každou dokonanou sebevraždu připadá podle WHO 20 pokusů,“ stojí na webu neziskové organizace Nevypusť duši. Platí přitom, že ne každý sebevrah je duševně nemocný, ale duševní onemocnění výrazně zvyšuje riziko sebevraždy. Pokud se vy nebo váš blízký ocitáte v nesnázích, můžete se obrátit na některý z kontaktů uvedených zde.
Foto: Pixabay
