Dnešní fantazie bude poněkud otřesná, za což se předem omlouvám. Po posledních událostech se mi ty někdejší představy ale samy nabízejí. Vzpomínám na své psychotické prožitky před několika lety. Opakovalo se to několikrát. Třásl jsem se strachy. Nešlo to zadržet, moje tělo si dělalo, co chtělo, celý jsem se chvěl hrůzou. Snažil jsem se to zastavit, nějak se uklidnit, dokola si říkat, že to není možné. Přesto se to stalo…

V noci jsem nezamhouřil oka, ale na chvilku jsem usnul. Náhle mne probudil hukot horké vody v topení pokoje. Bože! Už je to tady! Začala světová válka. Vidím před sebou jména mrtvých, běží mi před očima jako titulky na závěr filmu. Nikdy jsem neviděl jejich tváře. Přesto vím, že ten den zemřeli. Kostelní zvon odbíjel půlnoční zádušní mši. Byla to moje vina. Mám v sobě tyrana! Musím se ho zbavit! Co dělat? Je třeba zničit nepřátelský satelit laserovou zbraní z Břežan, volám! A myslím si: to bude pomsta za všechno to minulé zlo. Zhroutil jsem se. Děs, běs, třes, probuzení. Ráno přijela sanitka a jako první mi změřili krevní tlak. Už je po všem? ptám se sám sebe v duchu.

Později v léčebně jsem jedné kolegyni své prožitky úsečnou větou zametl pod koberec: Měl jsem apokalyptické vize. Na mou dlouhodobou paměť však léky nezabírají. A tak se to snažím alespoň po letech zpětně reflektovat. Psychóza mě okrajově přivedla mj. k psycho-teoriím C. G. Junga. Archetypy, mytologie, stíny, synchronicity, nevědomí… Jedna věc mi na C. G. Jungovi přijde obzvlášť pozoruhodná. Jeho vlastní biografie z let před první světovou válkou. V roce 1914 například sám Jung prožíval opakující se vize, jež upozorňovaly na blížící se světovou válku (viz kupř. Červená kniha).

Mé vize byly úspěšně zaléčeny, apokalypsou už několik let netrpím, třes se nedostavuje. Prášky fungují dobře. Ale „realita“? Satelit byl nedávno sestřelen takovým způsobem, že exploze málem smetla i mezinárodní vesmírnou stanici s astronauty. Na Ukrajině začala válka. Válečná mašinerie vstoupila znovu do Evropy, což se mohlo před lety zdát jen ve zlém snu. Nejhorší na těch vizích byl však ten pocit osobní odpovědnosti za tragédii a smrt jiných lidí. Otřásala mnou hrůza ze zničení celé planety. Tíha zodpovědnosti za globální katastrofu na vlastní kůži, kterou jeden nemůže unést. Ne na obrazovce televizoru, ne ve zprávách tajných služeb, ne na monitoru připojeného k síti. Bolest a utrpení před vlastníma očima, kterou jsem vnímal jako naprosto skutečnou. Naštěstí to byla jen otřesná fantazie. Kéž by byla a už se nikdy nevrátila.

Foto: Pixabay

Vít Kettner

Vít Kettner

Vít působí od konce 2020 v Reveniu jako projektový manažer a v současnosti má na starosti také IT podporu, podílí se na správě webů spolku včetně magazínu Inspirante. Vystudoval Fakultu sociálních věd UK, kde také působil krátce jako vedoucí IT oddělení. Předtím pracoval přes 14 let v Evropském sociálním fondu na MPSV. Vítek se s úžasem z rozmanitosti světa stále něco nového učí. Naposledy se pustil do studia oboru řízení IT technologií, což však mj. ze zdravotních důvodů nedokončil. Svému zdravotnímu omezení dlouho vzdoroval a odmítal si jej připustit. Nakonec se však po opakovaných hospitalizacích se svou diagnózou s pokorou smířil a těší se na každý nový den. Je ženatý s manželkou Vendulou a má syna Vojtu.

Další články

Podpořte nás

Náš účet je:
115-5689490267/0100

Vězte, že veškeré finance půjdou na rozvoj projektů, které pomáhají lidem se znevýhodněním plnit si kariérní a životní sny. Inspirante je jedním z nich!